„Mami, jdu se vyplakat!“, aneb jak si poradit s dětským pláčem

Pokud očekáváte, že se tu teď dozvíte zaručený recept, jak zabránit, aby děti plakaly, tak ani neplýtvejte svým drahocenným časem a nečtěte dál.

Určitě každý z nás občas zažívá stav, kdy si vroucně přeje, aby se mohl vybrečet, ať už kvůli vzteku či smutku. A cítíme, že právě pláč by nám pomohl setřást ze sebe to svíravé napětí. A ono to nejde! Čekáme na slzy a pořád nic! A tak se pak přejídáme, kouříme, pijeme alkohol nebo mlátíme svou ženu/muže, v lepším případě si jdeme naložit do posilovny. I to jsou způsoby, jak si alespoň na chvíli ulevit. A přitom by stačilo tak málo – pláč. Prostý pláč, který je naprosto lidský a přirozený, stejně jako vylučování.

Jenže my od dětství slyšeli: „Kluci přece nepláčou!“, „Neřvi, nebo Ti ještě jednu švihnu, abys věděla, proč!“, “Nebreč, vždyť se ti nic nestalo!“, „Neplakej, jsem moc smutná, když pláčeš!“, a tak jsme začali považovat pláč za něco, co se nesmí, co se nenosí, co je prostě špatné!

Existuje řada důvodů, proč děti pláčou. V tomto článku se chci zabývat dvěma hlavními důvody – pláč z důvodu nějakého zranění, bolesti a pláč z důvodu vzteku.

Jean Liedloffová píše ve své knize Koncept kontinua o jihoamerickém indiánském kmeni Yequánů. Mimo jiné se tam dočteme, že rodiny žijí pohromadě s rodinou nevěsty. Nejstarší žena má vždy otevřenou náruč pro svou dceru, kdykoli se potřebuje vyplakat. Ona naopak poskytne kdykoli náruč svému manželovi a svým dětem. Nikdo se neptá, proč a co se stalo a hlavně se nikdo nepodivuje, že dospělý pláče, ani v případě, jedná-li se o muže. Nikdo se mu neposmívá, nikomu na tom zkrátka nepřijde nic nenormálního.

Proč se stále plno rodičů pozastavuje nad tím, že se děti vztekají, kopou nožičkama, buší pěstičkami, mlátí hlavou o zem nebo o zeď. Já se tomu nedivím, občas mám taky takový přetlak emocí, že bych něco nebo někoho nejraději nakopla! Rozdíl mezi námi a dětmi je pouze v tom, že my ten svůj vztek dokážeme ukočírovat, protože jsme se to za ta léta naučili. A stejně jak jsem již v úvodu řekla, si to vybíjíme nějak jinak. A naše děti se to prostě teprve učí. Ale já osobně tedy nechci ze svého dítěte vychovat člověk, který bude své emoce držet pod pokličkou. To ovšem neznamená, že by měl být nějaký agresivní a někomu ubližovat. Když ovšem uvidí, že emoce jsou normální, naučí se je postupem času civilizovaně zpracovávat, ne uzavírat do papiňáku, který jednou vybouchne!

Když potřebuje Tadeášek plakat, ať už v případě, že se zranil nebo v případě, že se vzteká, rozhodně ho neumlčuji. Naopak se snažím jeho emoce podpořit a vlastně i pochopit. „Jsi naštvaný, viď! Vůbec se nedivím, také bych byla naštvaná, kdyby mi ten kluk nechtěl půjčit hračku!“; „Bolí Tě to! Já viděla, jak jsi spadnul, byla to velká rána, chápu, že Tě to bolí, klidně se vyplač, ono to pomůže a ta bolest bude třeba snesitelnější!“; „Jsi na mě rozzlobený, že Ti nechci koupit bonbóny! Měl jsi na ně strašnou chuť a já Ti je nekoupila a teď jsi z toho smutný!“ Po těchto slovech začne obvykle řvát ještě intenzivněji.  Řev je sice intenzivnější, ale o to trvá kratší dobu! Snažím se i nabídnout náruč, má-li chuť. Někdy se chce při pláči tulit (obvykle, když ho něco bolí), nebo stačí, že jsem nablízku, jindy se zase chce vyplakat o samotě.

Nedávno mne potěšila situace, kdy byl Tadeášek nějaký přetažený a podrážděný a říká: „Maminko, jdu se vyplakat!“ Lehnul si v kuchyni pod stůl, chvíli vzlykal, asi po 3 minutách se zvednul usměvavý klučík a říká: „Tak už si můžeme zase hrát!“ Přišlo mi to naprosto přirozené a samozřejmé, jakoby říkal, že se jde vyčurat. Vykonal svou emocionální potřebu beze studu v klidu a bezpečí. Nevím, za je to naším přístupem, nebo něčím jiným, každopádně když mohu posoudit a porovnat s okolím, připadá mi emočně daleko vyrovnanější než jiné děti. Takže paradoxně pláče a vzteká se daleko méně než ostatní děti kolem nás. Já tedy osobně věřím, že je to tím pocitem důvěry, že i když bude mít "špatnou" náladu, my ho neodsoudíme, ale naopak za námi může přijít pro podporu.

Už od mala ho učím, že člověk má právo být občas naštvaný, smutný a zraněný a není nutné to skrývat. Asi před půl rokem za mnou přišel s dotazem, co znamená slovo zbabělec. Podivila jsem se, že dvouapůlleté dítě řeší takovéto slovo. Myslel si, že je to člověk, který se bojí. Tak jsem mu po chvíli rozmýšlení řekla: „Máme právo, bát se a mít z něčeho strach! To není zbabělé, je to lidské, zbabělec je pouze ten, kdo má strach a nechce ho přiznat!“

Tak recept na utišení dětského pláč jsem Vám nedala, ale třeba ho začnete víc chápat a podporovat;)