Povídka - Tajemství oranžové šály

4. 12. 2013 7:59:11
Perex: Simona je mladá holka, která přijela studovat do Prahy z maloměsta. Příběh o tom, jak se z dívky stává dospělá žena a taky o tom, že chemie je prostě chemie... PS: pozor, dlouhé;)

Dneska přijdu pozdě!

A kdopak je ten šťastný dneska?, ptá se trochu ironicky má spolubydlící Irena, s níž sdílím stejný pokoj na vysokoškolské koleji.

Jak dneska

No, bydlíme spolu přes 2 měsíce a každý den jsi někde s někým jiným...

Ale to jsou jen kámoši! Snažím se přesvědčit Irenu. Jako kdyby snad rande, po němž následuje pusa, byl hřích. Jenže Irena je holka z vesnice a má trochu jiné představy o světě. Celá její rodina jsou věřící, mají hospodářství a pravidelně chodí do kostela. Jenže mně ty její zásady přijdou spíš pokrytecké než skutečné.

Máš nějak hodně kamarádů!

Co mám podle Tebe dělat jiného? Trávit večery na koleji u knížky? Na to jsem snad ještě mladá. A jestli Tě to zajímá, tak jdu s Honzou! A s tím už jdu asi po pátý!

S Honzou? To je ten z knihovny? Ty jsi přeci říkala, že to není to pravé?!

No, není, ale je fajn, jen tam prostě není ta chemie...ale my spolu nic neměli, nemáme a ani neplánuju, že bychom měli! No až na tu pusu, která tedy už proběhla, ale to Ireně tajím. Tehdy jsem vážně zjistila, že to není to, co hledám. Tak proč s ním tedy jdu, ptám se znovu sebe sama?! A odpověď je stejná jako odpověď podaná Ireně – je fajn! Známe se asi měsíc, oslovil mne v knihovně, fajnově jsme si popovídali a dohodli se, že to zopákneme někdy někde jinde. Od té doby jsme se už párkrát setkali a jednou se to trochu zvrhlo - nechala jsem se unést a nechala jsem se políbit. Od té doby si držím odstup, ale zdá se, že on si to vysvětlil po svém a jeho sympatie vůči mně se začaly stupňovat. Minule mi donesl kytku. Byla jsem z toho v rozpacích, ale co mu mám na to říct – „Hele děláš si zbytečné naděje, nestojím o Tebe, nerozklepou se mi kolena, když jsem s Tebou! Ale třeba si žádné naděje nedělá, třeba to je z jeho strany jen taková hra – dám holce kytku a ona mi dá něco jiného. Blbost, nic takového mu říkat přeci nemůžu, budu pak vypadat jako slepice, která si po jedné kytce myslí, že s ní chce chlap chodit. A já bych si přitom tak moc přála dostat kytku od někoho, kdo by mě miloval... a já milovala jeho...

Ale třeba to plánuje ON?!, vytrhne mne z přemýšlení Irena.

To je dost možný, ale o tomhle rozhoduje žena;) a toho se bojím ze všeho nejvíc!

ok, mně se to docela hodí, čekám dnes večer Petra, takže pokud dorazíš až po půlnoci, nebudeme se vůbec zlobit. Petr má strašného spolubydlícího, takže k němu se nedá jít, tak budeme tady.

Super, užijte si to! Jo a hlavně nedávejte klíče do zámku! Zakřičím ještě před tím, než zabouchnu dveře naší buňky. Mezitím letmo pohlédnu do zrcadla, abych se ujistila, že se můj outfit hodí pro dnešní večer. Nezvolila jsem nic extra zvláštního –džíny, tričko a mikinu, můj retro kožený kabát a k tomu gladiátory, které nesundám z nohou od té doby, co jsem je vloni dostala k Vánocům. A to už bude skoro rok. Proč taky bych měla volit něco zvláštního, když jde o naprosto obyčejný večer s kamarádem.

Sraz máme na Václaváku u koně. Už z dálky vidím, jak trpělivě čeká na smluveném místě. Honza je Pražák, takže se tu vyzná mnohem lépe než já, která přišla před dvěma lety z maloměsta, přičemž ten první rok jsem opravdu trávila spíš na koleji s knihou. Ovšem po rozchodu se svým tehdejším dlouholetým přítelem jsem se rozhodla, že si Prahy a studentského života začnu více užívat.

Ahoooj, nemrzneš tu dlouho? Ujela mi tramvaj před nosem! Omlouvám se na uvítanou.

Ahoj! V pohodě! Není taková zima! Odpoví v klidu, ačkoli přicházím se skoro dvacetiminutovým zpožděním. Až se sama divím, že ještě vůbec čeká. Proč se třeba nerozzlobí, třeba by mne to přitahovalo?!

Tak co podnikneme? Máš plán? Ptám se

No, vždycky je nějaký plán. Ale možností je víc, takže záleží spíš na Tobě. Napadlo mne, zda bys nechtěla poznat mé známé a kamarády. Máme takovou bandičku z fotbalu a občas se scházíme na pivko a právě teď jsou kluci se svými přítelkyněmi v jedné hospodě tady nedaleko. Ale jak se Ti chce, můžeme být klidně i někde sami. Honza má v záloze vždycky plno nápadů, to mne na něm hodně baví. Rozhodně se s ním člověk nenudí, ba naopak, zažívám s ním spoustu nového.

Proč ne, ráda poznám nové lidi, odvětím.

Jdeme vedle sebe a já se už vidím v teploučku někde u gročku. Brrr, prý že není zima – myslím, že je pod nulou a to je teprve listopad! Jdeme a já cítím, jak se Honza nenápadně pokouší chytit mne za ruku. Úspěšně odolávám.

Hospoda, do které míříme, je opravdu kousíček. Je to sklep, mají plno, ostatně jako všude jinde v centru Prahy touhle dobou. Jeho kamarádi tam sedí u velkého stolu a jak je vidět, docela se baví. Pak nás zpozorují a začnou dělat narážky jako, že Honza se svou novou - nechávám to bez povšimnutí a nereaguji na to. Vzájemně se představujeme a já si samozřejmě nepamatuji ani jedno jméno.

Dáme si pivo a grog a příjemně se bavíme, je to fajn bandička a cítím se s nimi opravdu příjemně a přirozeně, jako kdybychom se znali roky. Když už jsme v docela dobré náladě, přijdou další dva kamarádi. Ještě když jsou ve dveřích, spočine můj pohled na jednom z nich. Naše oči se setkají a mé tělo se zachvěje, jako kdyby křičelo: „To je on, to je ON!“ A jestli se má intuice nemýlí, cítí on něco hodně podobného.

Nikdy jsem nepřemýšlela, jaký mám vysněný typ muže z té fyzické stránky. Ale teď mám pocit, jakoby stál přede mnou – spíš vyšší šlachovitá postava; ostré rysy v obličeji; dioptrické brýle s moderními obroučkami, ve kterých působí jako intelektuál; delší vlnité vlasy a charismatický orlí nos, který mne zaujal úplně nejvíc.

„Tohle je Tomáš, náš brankář; a tohle je Simona, má... kamarádka...“, vzájemně nás představuje trochu nejistý Honza, který ale určitě ani v nejmenším netuší, co se ve mně odehrává. Jeho nejistota pramení pouze z označení kamarádka. Asi by dal nevím co, za to, aby mohl říci přítelkyně. Ale pokud ve mně byla alespoň nepatrná šance, že bych mu dala důvod, použít někdy toto slovo, tak tato šance se teď dočista rozplynula a já se znovu ujišťuji, že začít si s někým, jen proto, že je fajn, je strašná blbost!

Ovšem Tomášovo přijetí je velmi chladné, řekla bych až pohrdavé a já jsem z toho dost zklamaná, ale na druhé straně na mne jeho chování působí přímo magneticky. Mé tělo je napnuté až k prasknutí, ale tvářím se též vlažně a přistupuji na jeho hru se stejnou taktikou, snažím se ho ignorovat. Posadí se naproti mně, a když už se tu a tam uráčí dát najevo, že ví o mé přítomnosti, tak jsou jeho poznámky vždy hodně kousavé a někdy i nepříjemné. Ale je vidět, že si mne prohlíží dost detailně, protože v jednu chvíli prohodí poznámku a já vím, že ta patří mně: „Piercing v jazyku mají jen lesby!“ Nereaguji.

Večer v hospodě ubíhá závratnou rychlostí a já si z toho večera nepamatuji téměř nic, jen můj pocit vzrušení a Tomášovu tvář.

Po půlnoci se začínají někteří zvedat a platit. I já už cítím, že je čas jít. Postupně se rozprchneme tak, jak nám jedou noční tramvaje a autobusy. Nastupuji s Honzou do autobusu a přiskočí k nám ještě Tomáš. Honza mne chce za každou cenu doprovodit až na kolej, ale já to odmítám a trvám na tom, že až vystoupím na zastávce, tak ať pokračuje v klidu domů, aby pak nemusel čekat hodinu na další autobus. Copak je to poprvé, co bych šla sama?! V tu chvíli zjišťuji, že Tomáš bydlí kousek od mých kolejí a nabízí se Honzovi, že se o mne postará. Nemůžu tomu uvěřit! On bydlí kousek ode mne, tak to nemůže být náhoda, to je osud!

Vystoupíme a Honza udělá ještě jeden pokus, aby mohl vystoupit taky. Oba ho zadržíme, že je vše v nejlepším pořádku a ať jede klidně domů. Z mé strany to nebyl žádný promyšlený tah. Opravdu jsem mu nechtěla přidělávat komplikace, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že nejsem ráda, že můžu být s Tomášem chvíli sama.

Od zastávky ke koleji je to asi 15 minut chůze, jdeme vedlejší ulicí, jdeme pomalu a řekla bych, že atmosféra mezi námi je najednou uvolněná. Je pořádná zima a kouří se nám od pusy a já ač nemám zapnutý kabát, tak je mi najednou strašné horko. Honí se mi v hlavně tisíc myšlenek, ale nedokážu se soustředit absolutně na nic. Jsme asi v půli cesty ke koleji.

„Na, tady máš alespoň mou šálu, koukám, že se pěkně klepeš zimou“, řekne z ničeho nic Tomáš, zastaví se a podává mi svou oranžovou šálu. Omotám si ji kolem krku, ale o tom, že se neklepu zimou, ale vzrušením, neřeknu ani slovo. Jdeme dál.

Naprosto pravidelně se mi stává, že zapomínám a ztrácím věci jako deštníky, sluneční brýle a taky šály. Je mi z toho vždycky dost smutno, protože jsem ten typ člověka, který si i k věcem utvoří určité pouto. Vždy vzpomínám, od koho jsem tu danou věc dostala, kde všude se mnou byla a co zažila. A abych ten svůj smutek nějak rozehnala, vymyslela jsem si svou teorii, že prostě ty věci už u mne nechtějí být a chtějí někam dál do světa, zažít zas něco jiného a s někým jiným a proto se někde sami zapomenou. A tak pak přemýšlím, kohopak si asi ta daná věc našla za nového pána a jaké zážitky zažívá. A tajně doufám, že se třeba nějakým záhadným způsobem a působením vesmírných sil, dostane zpět ke mně, plna nových energií. A naopak se mi i často stává, že takové věci nacházím osamocené, tak si je vezmu a dočasně o ně pečuji až do chvíle, kdy chtějí pokračovat svou poutí světem dál a dál. A tak mám teď na chvíli na krku oranžovou šálu, která je plna Tomášovy energie.

Někde jsem četla, že oranžovou nosí Ti, kteří touží po lásce, a dlouhodobě se jim nedostává. Že by Tomáš toužil po lásce?! Všichni přeci toužíme po lásce!!!

Chce se Ti už spát?, vytrhne mne z mého přemýšlení.

Ani ne!

A nechce se Ti zajít ještě tady kousek do jednoho podniku?

Proč ne!

Jen to dořeknu, zabočíme do jednoho průjezdu a tam je velká cedule – KINO AERO. Aha, tak tady je to proslulé kino, mám to deset kroků od baráku a ještě jsem tu nebyla! Říkám si sama pro sebe.

Tomáš donese z baru dvě piva a posadíme se k jednomu prázdnému stolu. Díváme se jeden na druhého a usrkáváme pivo. Najednou to není ten arogantní kluk z hospody. Je to normálně příjemný člověk. Trochu se rozpovídá o sobě a já zjišťuji, že je o 5 let starší než já, pracuje v nějaké firmě, žije se psem a má tu nedaleko svůj vlastní byt a za sebou dlouhodobý vztah a asi hodně emocionální rozchod. Mluví o tom a je z něho cítit smutek. A já pocítím smutek též, protože není nic horšího než chlap po rozchodu. Takový chlap není schopen dát víc než sex. Ale já chci přeci Lásku! Nejsem, bůh ví jak, otrlá ve věcech sexu, mí partneři by se dali s přehledem spočítat na prstech jedné ruky. No ale ten sex by taky nemusel být špatný! Nemysli na city, lepší jsou pocity!, ozve se mé druhé já. Ale cožpak se člověk opravdu dokáže vyspat s někým a ani v koutku duše nedoufat, že z toho bude láska? Jsem teď rozpolcená a ta oranžová šála na mém krku naprosto vystihuje odpověď na všechny mé otázky.

Pivo je vypité, bar bude za chvíli zavírat, je čas jít domů.

Tak tady bydlím!, řekne Tomáš po chvíli, když stojíme před jedním starým činžákem. Nechceš jít nahoru?

Proč bych měla chtít? Odpovídám rozpačitě a bojujíce sama se sebou.

Představím Ti svého psa.

Třeba se mu nebudu líbit a ještě mne pokouše?

Toho bych se nebál. Jemu se líbí každý, kdo se líbí jeho páníčkovi. Následuje krátká pauza, která však trvá věčnost a ve mně stále zápasí touha se zdravým rozumem. No, přemlouvat Tě nebudu! Alespoň Tě doprovodím ke kolejím, ukončí můj zápas tvrdou ranou Tomáš.

Odolám všemu, kromě pokušení, připomínám si citát Oskara Wilda. Kdyby mne alespoň ještě chvíli přemlouval, třeba by má touha pak nebyla tak silná, pomyslím si.

Tak ahoj a třeba někdy příště!, řekne energicky Tomáš, když dojdeme ke kolejím.

Dobrou! Utíkám rychle po schodech k budově koleje a raději se mu ani nepodívám do očí. Pak se přesto krátce ohlédnu a vidím, jak rázně odchází. Vezmu za dveře, ač bych se nejraději otočila a utíkala za ním. Vejdu do budovy.

Kolejbába asi spí, takže přes vrátnici proklouznu tiše jako myška. Bydlíme v prvním patře, třesoucí se rukou chci odemknout zámek našich dveří, ale nejde to! Nadechnu se a zkouším to znovu. Zase nic! Sakra, Irena nechala klíče v zámku!, řeknu si polohlasně a dost vzrušeně. Můžu zabouchat, určitě mne uslyší a přijdou mi otevřít, pomyslím si, ale hned to zavrhnu a přemýšlím dál. Co když je to znamení! Takhle to přeci nesmí skončit. Vždyť už ho nejspíš nikdy neuvidím. Nechci přemýšlet o tom, co bude dál, chci udělat alespoň jednou v životě něco bláznivého, prožít něco naplno i kdyby to mělo bolet.

Vyběhnu z koleje a běžím, udýchaná se zastavím před domem, u kterého jsme před chvíli stáli s Tomášem tváří v tvář. Hledám na zvoncích – Tomáš Černý, Alena Vrbovská 3. p. Hrkne ve mně, ale přesto se můj rozklepaný ukazováček přitiskne k tomuto zvonku jako by to byly dva přitahující se magnety a lehce ho zmáčkne. Bzučák pro otevření dveří okamžitě zadrnčí, aniž by dotyčný pátral, kdo to u něj takhle v noci zvoní. Otevřu dveře a jdu dovnitř. Jdu po schodech, spíš běžím. Ve třetím patře vidím otevřené dveře a z nich vykukuje bígl a vrtí ocasem. Asi se mu skutečně líbím. Srdce mám až v krku, ale už nejde couvnout. Poprvé v životě dělám něco, aniž bych přemýšlela, jaké důsledky to může mít. Vejdu dovnitř!

Stojí tam Tomáš opřený o futra dveří a střídavě se dívá na mne a na psa, který už si mně očichal a zjistil, že mu nenesu nic na zub, tak se otráveně vrátí do svého pelíšku, stočí se do klubíčka a pokračuje dál ve spánku, ze kterého jsme ho pravděpodobně vyrušili. Pokoj je osvícený svíčkami, z rádia se ozývají Pink Floydi, jejichž smutná hudba jako kdyby měla být odstrašující předzvěstí, ale já jsem jako ve snu. Tomáš se ke mně mezitím přiblíží a dlouze a mlčky se díváme jeden druhému do očí. Pak se ke mně skloní, zavře oči a lehce se políbíme na rty, ještě jednou a ještě, až se utápíme ve vášnivých polibcích a nekonečném milování.

Na co myslíš?, ptá se, když ležíme jeden vedle druhého na posteli.

Na nic, jen tak! Odpovím možná trochu nepřítomně. V hlavě mám tisíce myšlenek a otazníků, ale cítím se volně jak nikdy předtím. Myslím, že takhle chutná dospělost!

S Honzou jsem se už nikdy neviděla, asi se musel od Tomáše něco dozvědět, protože mi pak napsal strašně ošklivou a zlou SMS.

Neviděla jsem se ani s Tomášem -neměli jsme na sebe žádný kontakt, jen jsme věděli, kde ten druhý bydlí, ale nekontaktovali jsme se. Asi půl roku jsem dost trpěla a stále jsem na něho myslela. Častokrát jsem šla kolem jeho domu a měla nutkání zazvonit, ale něco uvnitř mě mi bránilo, možná hrdost, možná strach, nevím. Dokonce jsem i začala pravidelně chodit do Kina Aera, ale nikdy jsem ho tam nepotkala. Ale kousek jeho já mi zůstalo – jeho oranžová šála, která mne každou zimu zahřívá, a já se bojím, že se jednoho dne rozletí do světa.

Od této příhody, která mne vrhla střemhlav do světa dospělých, uplynuly už čtyři krásné studentské roky naplněné několika většími či menšími láskami a stejným počtem rozchodů. Našla jsem si dobrou práci a už nebydlím na koleji, ale v podnájmu s kamarády bývalými spolužáky nedaleko kolejí. Irena chodí stále se svým Petrem a odstěhovali se mimo Prahu a chystají svatbu. A já?! Já už nenosím gladiátory, ale Lásku hledám stejně jako předtím. Na Tomáše jsem už dávno téměř zapomněla a beru to jen jako krásnou bláznivou vzpomínku, která posunula můj život dál.

Je listopad a já se právě vracím tramvají z centra z jedné podařené akce. Do tramvaje přistoupí kluk, stoupne vedle mne, chvíli na sebe vyjeveně hledíme - Tomáš! Najednou jakoby ty uplynulé čtyři roky vůbec nebyly a já jsem zase jednadvacetiletá holka s tlukoucím srdcem a rozklepanýma nohama. A já vím, že kdybychom se potkali za dalších 20 let, budu cítit totéž, protože proti chemii se prostě nedá bojovat.

Když mne pozve k sobě na horu, nezdráhám se ani minutu a strávíme spolu opět krásnou noc.

Na co myslíš?, ptá se, když ležíme jeden vedle druhého na posteli.

Na nic, jen tak! Odpovím možná trochu nepřítomně a myslím přitom na svou (jeho) oranžovou šálu, na to, že už je skutečně čas pustit ji do světa.

Autor: Denisa Legnerová Jandová | středa 4.12.2013 7:59 | karma článku: 11.43 | přečteno: 569x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Václav Kunft

Velký pátek

Otevírání hor a vydávání pokladů nemá nic společného s křesťanským Velkým pátkem. Je to stará pohanská tradice spojená s příchodem jara. Mytologické téma je smrt a znovuzrození.

29.3.2024 v 11:12 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

David Snítilý

... a co je vlastně normální aneb nudné vztahy

„A je sexy ten Váš kamarád?“ provokovala Marka Tereza. „Ne tak jako já," kasal se Marek. „Sexy s tímhle pivním mozolem?" poukázala na jeho zvětšujícího se milana. „To není pupek, to je charisma," oponoval nádherné femme fatale.

29.3.2024 v 7:40 | Karma článku: 9.82 | Přečteno: 155 | Diskuse

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 8.90 | Přečteno: 157 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 15.51 | Přečteno: 208 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.54 | Přečteno: 200 | Diskuse
Počet článků 79 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 895

...normálně nenormální ženská...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...