Městem chodí čerti (už dneska večer!!!)

Tak co, pustíme na ty naše spratky čerty?! Potřebovali by to, co?! Ty dnešní děti, to je hrůza, že?! Jen ať jim ukážou, ať jim pořádně naložej! Vždyť s námi se taky nikdo nepáral! A to tehdá byli něco čerti! Nejen, že z nich šla hrůza samo o sobě, ale po pár panácích, kterými je poštědřili někteří rodičové, motající se čerti ani nevěděli, co dělají!  

Dodneška si dokážu vybavit ten pocit hrůzy, který jsem cítila, když se to blížilo! Už tak týden dopředu jsem byla opravdu vzorná holčička, která pomáhá uklízet, neodmlouvá, raději si ani nehraje, spíš sedí v koutě a modlí se, aby nepřišli. A oni stejně přišli a vychutnávali si mě! „A ty se prý nerada učíš! A nechceš si uklízet své hračky! A odmlouváš!“ Pravda, nakonec to dobře dopadlo, čerti si mne neodnesli v pytli do pekla, jak mi bylo mockrát vyhrožováno a dokonce jsem i dostala balíček sladkostí od Mikuláše. Ale ten pocit strachu tam stále byl a je.

Ale asi jsme to po generace brali jako normální, jako krásnou tradici, kterou je škoda nepokračovat. Ani já jsem nepřemýšlela, že by to měla být jinak. Že bych snad já na své děti čerty neposílala. Alespoň to budu moci nějak vrátit. Na rodiče bohužel čerty poslat nejde. I když teď mne napadá, že to vlastně jde! A možná by to stálo za to!;)

Každopádně, když jsem se jednou ptala mé známé, zda k nim přijdou čerti, tak pověděla: „K nám domů čerty nezvu, domov má být pro děti vždy spojen s pocitem bezpečí!“ Poklepala jsem si na čelo a nic jsem neřekla, myslela jsem si své… To jsem ale tou dobou ještě sama neměla děti.

Kdyby se mne dnes někdo zeptal, odpověděla bych stejně jako má známá – čerty k nám domů nezvu, domov má být spojen s pocitem bezpečí, ne strachu! Když vidíte ta důvěřivá malá stvoření, která nepoznají, že pod maskou Mikuláše se skrývá strýček..."a ten čert měl opravdový ocas, to nemůže být jenom jako!" Upřímně mi z toho je spíš do pláče než k smíchu...

O čerty, Mikuláše a anděla ale mé děti nepřijdou. Chystáme se na Mikulášskou besídku, kterou pořádá místní rodinné centrum. Tadeášek si už chystá básničku a samozřejmě cítím, že má trochu nahnáno, neboť se mu tam vůbec nechce a říká, že ho budu muset držet v náručí. Ale na druhou stranu, když si máme na papírek vymyslet hříchy našeho potomka, vůbec netuším, co tam napíšu! Že si nechce uklízet hračky! – taky nerada uklízím! Že se občas vzteká – určitě se nevzteká častěji než já! A tak bych mohla pokračovat dál a dál. Takže když o tom tak přemýšlím, mám vlastně naprosto vzorné dítě!

Takže až sami budete následovat tradici, přivést domů dětem čerta, vzpomeňte si na sebe, na to jací jste, jací jste byli, na Vaše dětské strachy a třeba Vás napadne, že vyvolávat strach u těch, které nejvíc milujeme, možná není ta pravá cesta! A jestli oponujete tím, že Vaše děti nejsou z nejvzornějších, tak se pak nabízí otázka – kdo za to může?!