Barvy jižní Indie

Tento deník chci sepsat nejen pro nás, ale hlavně pro další cestovatele, kterým by mohl eventuelně pomoci při jejich cestování jižní Indií. Já sama jsem před naší cestou pročetla obdobné zápisky a opravdu mi některé bodly.

Samozřejmostí při cestách na vlastní pěst je mít dobrého psaného průvodce. Znám dva druhy cestovatelů, jedni používají výhradně Lonely Planet, ti druzí, mezi které patřím i já, si oblíbili řadu Rough. A proč? Neboť „…jsou nejlepší!“, řekl cestovatel Dr. Miloslav Stingl, říkám totéž i jáJ.

Můžete si průvodce koupit, přičemž se ceny obvykle pohybují kolem Kč 1000,-, já si ho v rámci šetření zapůjčila v knihovně, je to ale risk. Co když právě bude vypůjčený někým jiným!

Jelikož je Indie sedmou největší zemí, je nemožné chtít vše procestovat najednou, obzvlášť máte-li jen tři týdny jako máme my.

Vzhledem k tomu, že se nám podařilo koupit přes internet za  výhodnou cenu letenky a tyto letenky byly přímo do Bombaje, volba byla jasná – procestujeme jih Indie!

Před cestou je důležité vyřídit si víza. Vyplníte formulář a společně se speciálním formátem pasové fotografie a pasem jej zanesete na indickou ambasádu v Praze. Naše víza byla vyřízena asi do týdne. Raději si to ale vyřiďte dřív, není dobré spoléhat se na ten týden a nechat to na poslední chvíli. Totéž platí i o očkování. Každopádně doporučuji hepatitidu A a břišní tyfus. My jsme si navíc dali meningitidu a hepatitidu B. Obé se nám bude hodit i do jiných zemí. Abychom stihli všechna tato očkování, je třeba asi 1,5-2 měsíce předem. Krom toho jsme se před cestou zásobili spousty léků, nechyběla ani antimalárika a antibiotika, alespoň pro pocit jistoty. Není nutné je brát předem, určitě se ale domluvte s lékařem. Antimalárika jsou na předpis a kupují se v lékárně, je možné ale zakoupit je na „černém trhu“ přes internet. Je to levnější a stejnou cestou je pak můžete i prodat, pokud je nevyužijete.

Je dobré si před odjezdem udělat hrubý plán cesty, tedy toho, co chcete navštívit a jaká místa chcete vidět. Mezi těmito místy budou určitě velké vzdálenosti a vy budete muset využít některý místní dopravní prostředek. Co se týče vlaků, doporučuji rezervovat si alespoň ty nejdůležitější spoje předem. Jde o vzdálenosti několika set kilometrů a tudíž několika třeba i desítek hodin. Nevím, zda se Vám bude chtít trávit noc v indickém vlaku na zemi v uličce nebo u záchodků, protože již nebyly volné místenky. My si rezervovali vlaky 2-3týdny před odjezdem a na vlak z Goy do Bombaje jsme již místenky v předprodeji nesehnali. V tomto případě je možné lístek přesto zakoupit a čekat, zda někteří cestovatelé rezervaci nezruší a tím postoupí své místo čekatelům nebo zkrátka mít místa nebudete.

Trochu jsme se báli častého cestování, tak jsme se rozhodli jít cestou – vidět méně, ale lépe…

Náš původní plán vypadal následovně:

Přílet do Bombaje – navazující let do města Madurai

Madurai – 3 dny (templ Sree Minakší, seznamování se s Indií)

Noční přesun vlakem do města Kollam

Z Kollamu lodí po tzv. Backwaters do Allepey

Z Allepey busem do Cochin/Ernaklam

Cochin/Ernakulam – 3 dny (portugalsko-holandská minulost)

Noční přesun vlakem do města Gokarne

Gokarne – 2 dny pobytu u moře

Busem přesun k Jog Falls (vodopády)

Busem přesun do Hospetu/Hampi

Hampi – 2 dny (ruiny středověkého města)

Přesun vlakem do státu Goa

Goa – 5 dní lenošení na pláži

Noční přesun vlakem do Bombaje

Bombaj – 2 dny

Odlet domů

Krom vlaků (Madurai-Kollam, Cochin-Gokarne, Hospet-Goa, Goa-Bombaj) jsme rezervovali let z Bombaje do Madurai, který navazoval na ten náš z Evropy.

Úmorný let popisovat nebudu, to není tak zajímavé, vše bylo dle plánu, ale přesto to bylo náročné. Hned v Madurai po přistání jsme si uvědomili značný teplotní rozdíl, z ČR jsme odjížděli v pohorkách v outdoorové bundě a mikině, teď rychle do sandálů a trička!

Hned se na nás vrhli taxikáři a rikšáci, že nás zavezou za cenu 200-300 Rs do centra Madurai, vzdáleného asi10 km. My jsme ale jako dobrodružní cestovatelé počkali skoro hodinu na bus (ač nám stále někdo tvrdil, že jede za deset minut). Ušetřili jsme tím ale dost peněz, neboť cesta do centra stála 8 Rs/os. To sice nebyla hlavní motivace, ale byl to příjemný rozdíl. Busík jsme si zvolili především proto, že je to nejlepší způsob, jak poznat místní obyvatele.

K hotelu Sree Devi jsme pak od autobusáku došli díky radám kolemjdoucích i s bágly po svých. Chtěli 315 Rs/noc za dvoulůžák. Pokoušeli jsme se smlouvat, což je sice v Indii denním chlebem, ale jak jsme záhy zjistili, tak ne v hotelu či restauraci. Tak pro příště budeme moudřejší.

Hotel se nacházel blízko templu Sree Minakší, což byl náš hlavní cíl. Obrázky barevných gopur plných sošek bůžků se objevují snad ve všech průvodcích. Je to veliký hindu-templ, který je tak trochu labyrintem. Je otevřen nejen pro hindu-poutníky, ale i pro normální cestovatele jako jsme my. Při vstupu dovnitř je třeba, stejně tak jako ve všech jiných templech, sundat si boty. Rozlehlý templ má čtyři hlavní gopury, přičemž každá z nich je postavena na jednu světovou stranu. Toho času právě probíhala rekonstrukce a regiment dělníků a dělnic tento skvost opravoval a maloval stovky, možná tisíce figurek, takže všechny gopury byly pod lešením z bambusových tyčí a aby na lidi dole necákala barva, tak byly skryty pod suchým palmových listímL Ale i tak to byla úžasná podívaná. V úplném středu templu je místnost, kde je uložena tzv. Golden mother, tam smí ale jen hinduisté, ostatní sochy božstev jsou rozesety po celém templu. Každý večer okolo desáté prochází místní mniši templem, za zvuku bubnů a jiných tradičních hudebních nástrojů a zastavují se u všech soch bohů, aby se poklonili a odevzdali dary. I u toho jsme mohli být přítomni, jen do zmíněné komnaty se sochou Sree Minakší jsme nemohli vstoupit. Byl to úžasný zážitek, vidět hinduisty při modlení.

Krom několika návštěv templu v denních i večerních hodinách, jsme se byli podívat v muzeu M. Ghándího, kam se pěšky asi nedostanete. Nejlépe je využít klasickou cyklorikšu, protože v ostatních městech se využívají jen autorikši, takže Madurai byla jediná příležitost tento tradiční dopravní prostředek využít. Asi budete psychicky trpět, když si uvědomíte, že šedesáti kilový starý Ind táhne v tom horku třeba i stopadesáti kilový náklad, ale zase mějte na paměti, že je to jediný jeho zdroj obživy a potěšíte ho, že mu necháte vydělat nějaký peníz. Cenu ale přesto sjednejte vždy dopředu.

Muzeum popisuje dějiny Indie, ale zas tak zajímavé to není. Na druhé straně, v Madurai krom zmíněného templu moc zajímavého není, takže muzeum doporučuji jen tehdy, netlačí-li Vás čas.

Zpětně si teď uvědomujeme, že Madurai a celý stát Tamilnadu je chudší než ostatní, které jsme navštívili poté. Je to znát na kvalitě ubytování, stravování, ale i na ulici, kde uvidíte právě zde více žebrajících než kdekoli jinde. Není se co divit. Indie, ač zemí s největším růstem HDP, nemá žádný sociální systém a tudíž staří lidé nedostávají žádnou penzi. Jsou odkázáni na své děti a pokud děti nemají, nezbývá jim nic jiného než jít na ulici žebrat. Ač v ČR nic takového nepodporuji, tady v Indii jsem téměř vždy několik Rs věnovala.

Madurai byl pro nás tak trochu křest ohněm. Krom všudypřítomné chudoby, jsme se i prvně setkali s nakupováním po indicku. Asi bylo poznat, že jsme v tomto směru zelenáči a prodávající toho využili. Nechali jsme se pěkně oškubat, ještě teď pukám zlostí ;)

Brzy jsme zjistili, že počet dní, které jsme si pro Madurai vyhradili, byl zbytečně vysoký, rozhodli jsme se tedy posunout datum odjezdu o jeden den dopředu. Respektive jsme nechali naši původní jízdenku propadnout a koupili si novou. S místenkou byl docela problém, ale nakonec se nám podařilo ji sehnat.

Jeli jsme nočním vlakem do Kollamu. Cesta byla hladká, kolem deváté ráno jsme dorazili do Kollamu. Vzali jsme si taxíka k molu, abychom stihli loď vyplouvající v 10.30 z Kollamu do Allepey. V cestovní kanceláři u mola, kde jsme si chtěli zakoupit lodní lístek, jsme viděli několik fotek z této plavby. Rychle nás přešla chuť tlačit se s turisty na výletním parníku po široké řece, kde si můžeme domorodce jen představovat v naší mysli. O to více nás zaujala nabídka na plavbu „kánoí“ po kanálech, při níž je možné vidět z blízka život v této kéralské oblasti. Netrvalo dlouho a bylo rozhodnuto. Koupili jsme si lístek na tuto plavbu ve dvou.

Zavezli nás rikšou asi hodin cesty od Kollamu do jedné vesničky na vodě. Tam se nás ujal náš průvodce. Domy jsou zde propojeny úzkými kanály, všude jsou palmy, které místní využívají naprosto ke všemu – k jídlu, pití, stavbě lodí, domů…Byl tu nádherný klid, nikde nikdo. Během tříhodinové plavby byl slyšet jen zpěv ptáků, cinkání nerezového nádobí, když indické ženy připravovaly svým mužům a dětem oběd. Průvodce nám ukázal svůj dům a představil rodinu, zavezl nás ke svým kamarádům stavařům lodí, pili jsme kokosové mléko z čerstvě utrženého kokosu. Zkrátka nádhera!

Z Kollamu jsme se svezli do Ernakulamu busíkem. Ač šlo asi jen o60 km, cesta trvala skoro 3 hodiny. Díky naší dravosti se nám podařilo ukořisti místa, ale není nic neobvyklého, že pasažéři celou dobu stojí.

V Ernakulamu, což je část města Cochin na doporučení průvodce v hotelu Biju Tourist Home. Nebyla to nejlepší volba, ale už jsme neměli sílu pro náročném dni hledat cokoli jiného, kde by bylo volno.

Celkově Ernakulam je ošklivé město, jedinou jeho výhodou je, že je tam vlakové nádraží a tudíž ti, kteří přijedou pozdě večer a nebo naopak budou pozdě večer či brzy ráno vlakem město opouštět, je to nejvýhodnější varianta. Jinak je asi lépe bydlet na ostrově Fort Cohin. Je možné se tam dostat rikšou po mostech nebo lodí. Funguje tam obdobná doprava jako v italských Benátkách, funguje bezvadně a je levná a rychlá.

Části Fort Cochin a Mattanchery jsou opravdu krásné. Doporučuji půjčit si kolo a vydat se po stopách evropských kolonizátorů z Portugalska a Holandska. Je skutečně nač se dívat – evropská architektura, čínské rybářské sítě, rybí trh apod. ale víc jak dva dny třeba nejsou.

My měli do odjezdu booknutého vlaku dny čtyři, což bylo zbytečně dlouhé a proto jsme uvítali nabídku cestovní kanceláře vydat se mimo původní plán na dva dny do pohoří Západní Ghát do města Munnar a jeho okolí, které je známé svými čajovníkovými plantážemi.

Původně jsme mysleli, že jde o organizovaný autobusový zájezd, ale nakonec šlo o ryze privátní záležitost. Jeli jsme autem s vlastním řidičem a v horách jsme byli ubytováni v soukromém penzionku. Ač se nám zprvu zdála cena  2500 Rs/os vysoká, stálo to za to. Viděli jsme koupání slonů ve sloní „školce“, navštívili jsme čajovníkové plantáže a muzeum čaje, vyšli jsme si k vyhlídce na hranici Tamilnádu a Kéraly, dýchali jsme horský vzduch a ochutnali výborné typické kéralské pokrmy, což bylo také v ceně zájezdu.

Po návratu nám zbýval ještě jeden celý den na Cochin, který jsme vyplnili projížďkou na kole opět po čtvrtích Fort Cochin a Mattanchery.

Zašli jsme také na tradiční ajurvédskou masáž. Nebylo možné opustit Indii a nepoznat tuto důležitou součást jejího života, který chcete-li trochu blíže poznat a pochopit, musíte se nechat od hlavy až k patě namazat bylinnými oleji, poslouchat relaxační hudbu a nechat se unášet do jiných sfér.

Noční vlak do Gokarne byl OK. O tomto místě bychom asi moc neuvažovali, kdybychom si nepřečetli před cestou jeden internetový cestopis. Dobře jsme udělali, že jsme právě na tomto místě během našeho putování zastavili. Gokarne se nachází ve státě Karnatáka. Je poutním místem hinduistů, kteří sem míří, neboť věří, že vykoupou-li se právě ve zdejším moři, očistí tak ze sebe všechny hříchy.

Další skupinu turistů pak tvoří tzv. baťůžkáři, potomci někdejších hippíků a také někdejší hippíci samotní.

Gokarene je spíš vesnice než město. Nacházejí se tu tři pláže – městská, kam chodí především hinduističtí poutníci vykonávat své očistné koupele, slouží také rybářům, kteří zde kotví své bárky, s kterými se denně vydávají na otevřené moře za obživou.

Další pláž se jmenuje Kootlee, dá se k ní dostat v podstatě jen pěšky přes kopec, cesta trvá asi 30 minut a vede vyprahlou krajinou. Tato pláž však stojí za to! Je to ideální místo pro baťůžkáře. Vydáte-li se sem na delší dobu, vyplatí se bydlet v některé z hliněných chatrčích přímo na pláži. My tu byli pouze dva dny, proto jsme spali ve vesnici, abychom to pak měli na ranní bus blíž.

Tato pláž, ač na první pohled není tak krásná jako třetí pláž Om (o ní později) přesto splnila má očekávání – pěkné moře, bílý písek a hlavně nikde nikdo! Opravdu jen pár mladých turistů jako jsme my, kteří sem přijíždějí hlavně z Evropy (Španělé, Italové, Němci), kteří nepotřebují komfort a spíš si chtějí užít svobodomyslné radovánky, nádherné západy slunce, koupání ve vlnách a nedotčené přírody.

Toto vše bylo kdysi prý i na pláži Om, která je vzdálená dalších 30 minut pěšky. Tam ale asi před dvěma lety postavili silnice a tudíž je dnes rájem vyšších indických kast, především indické mládeže, která sem míří na víkendové pikniky, holdovat alkoholu a zanechává tu po sobě haldy odpadků, v čemž jsou Indové fakt přeborníci.

Ani za tři týdny jsem si nezvykla a vždy to se mnou cukalo, když jsem na ulici či ve vlaku viděla, jak házejí papíry a plastové lahve z okna či na zem. Ale i toto, ač negativní, patří k jejich mentalitě a kulturním zvyklostemL

Pláž Om za viděnou určitě stojí, ale sami zjistíte, že je lépe trávit čas na Kootlee. Každopádně nezapomeňte ani na návštěvu vesnice. Vzhledem k tomu, že je tam i autobusák, tak vám vlastně ani nic jiného nezbýváJ Vlaková zastávka je vzdálená asi10 km.

My se z Gokarne vydali ranním busem. Cílem byl Hospet, ale cestou jsme si udělali takové intermezzo – zastávku u Jog Falls. Jde o nejvyšší vodopády v Indii, kde voda padá z výšky 400-600 m.

Cesta busem byla opravdu jen pro otrlé! Klikatí se nahoru, dolu, doprava, doleva, jak na horské dráze. Rychlost řidiči neřeší a jen zběsile troubí, aby protijedoucí v zatáčkách věděli, že se řítíme proti nim. Oddechli jsme si, když jsme vystoupili. Byli jsme ale zároveň trochu zklamáni, neboť očekávaný největší vodopád, byl jen takový slabý čůrek. No jo, je před monzunovým obdobím, takže je sucho!

Ale když už jsme tu, byla by škoda, obrátit se a jet dál. V jednom obchodě jsme si uložili batohy a vydali se po nově vybudovaných 1300 schodech dolů k vodopádu, abychom se tam vykoupali a strávili nějaký čas. Cesta zpět nahoru byla samozřejmě horší.

Na busík do Hospetu jsme ani nemuseli dlouho čekat, přijel po chvíli a cesta už nebyla tak klikatá, ale strašně zdlouhavá.

Hospet je ošklivé šedivé město, ale je to dobrý výchozí bod pro návštěvu ruin středověkého města Hampi (Vidžjanagar), které leží asi15 kmodtud.

Hospet jsme si vybrali především proto, že je tu vlakové nádraží, tak abychom pak nemuseli brzy ráno (v 5 hodin), kdy odjíždí náš vlak do Goy shánět dopravu z Hampi, což by bylo v tento čas komplikované.

Do Hampi se během dne dá dostat pohodlně autobusem za 10 Rs. Jinak by ale Hampi bylo pro ubytování určitě lepší a příjemnější.

Toto místo bych mohla shrnout následovně: „Musíte to vidět!“ Skutečně něco nepředstavitelného a úžasného. A pravděpodobně tomu tak bylo i v 15. století, neboť tehdy prý město Vidžjanagar patřilo ke skvostům a perlám středověku. Po muslimských nájezdech tu však zbyly jen haldy kamení a ruiny. Přesto nebo snad právě proto je tu ojedinělá atmosféra a scenérie. Na toto místo doporučuji rezervovat minimálně dva dny. Část se dá prozkoumat jen pěšky (mějte s sebou dostatek pitné vody), část je možné projet na kole.

Ač jsme měli původně naplánované dva dny, bohužel jsme tu kvůli nečekaným zdravotním komplikacím (průjem a horečka) strávili jen jeden den, ten druhý pak v hotelovém pokoji v Hospetu L

Vlak do Goy jel ráno v 6 hodin. Původně jsme chtěli jet nějakým nočním vlakem a ušetřit tak den času a také vlastně peníze za noc v hotelu. Žádný noční vlak ale nejel. Ale i tak to bylo zajímavé, ne-li zajímavější podívaná. Pozorovali jsme oknem vesnice a města, která jsme míjeli, ale také jsme pozorovali spolucestující a seznamovali se s Indy.

Ještě ve vlaku jsme si nebyli jistí, jak přesně chceme náš čas vyhrazený státu Goa rozdělit. Zda ho chceme procestovat, navštívit jeho města a věhlasné pláže nebo jen pláže…

Zdoláni únavou z předešlých dvou týdnů, kdy jsme hodně cestovali, padlo nakonec rozhodnutí jet do přímořského městečka Benaulim a strávit tam celých pět dní.

Benaulim byl nejbližším městem s pláží, nacházejícím se od naší výstupní stanice ve městě Margao asi 20minut autobusem.

Ubytovali jsme se přímo na pláži. Jediné, co mi v Goe trochu vadilo, byla komerce. Bylo to nejkomerčnější místo, co jsme během naší výpravy navštívili. Připadala jsem si tam víc jak v Evropě než v Asii, na čemž si ale místní obyvatelé zakládají. Na druhé straně jsme i tady potkali spoustu zajímavých lidí z Evropy.

Dle průvodců neměl být Banaulim tou nejhezčí pláží v Goe, ale i tak se nám líbilo a údajně patří mezi méně komerční místa, což se nám líbilo ještě víc.

Čas jsme trávili koupáním ve vlnách, válením se na bělostné pláži, půjčili jsme si také kolo a prozkoumávali okolí a také jsme si zaplatili výlet na vyhlášený středeční bleší trh ve městečku Anjuna. Ten mne docela zklamal, ale za návštěvu stojí, jen je lépe od něj nic moc nečekat.

V každém případě nakupování v Gokarne bylo daleko lepší, ať už jde o sortiment, tak i o ceny. Vzhledem k již zmíněné komerčnosti jsou ceny v Goe přemrštěné a proto bych tu moc nákupů nerealizovala. I ubytování a stravování tu bylo o mnoho dražší než kdekoli jinde.

Museli jsme uznat, že to bylo dobré rozhodnutí, strávit celých pět dní na jednom místě a načerpávat nové síly. Uteklo to jako voda a nás čekala poslední jízda nočním vlakem – cesta do Bombaje. V době rezervace jsme neměli potvrzené místenky, tak jsme měli trochu obavy, co náš čeká, ale nakonec se na nás štěstí usmálo a rezervaci nám potvrdili.

Do cíle – do Bombaje vlak dorazil brzy ráno. Na nádraží nás hned odchytil chlápek nabízející ubytko v nedalekém hotelu. Vzhledem k tomu, že jsme neměli žádnou rezervaci, ale ani představu, kam jít, tak jsme kývli. Sice čtvrť v okolí vlakového nádraží Viktoria není úplně ideální pro trávení času a objevování bombajských památek a zajímavostí, ale je to blíž letišti a tudíž se vyhnete dopravním zácpám a ušetříte čas a peníze, až se tam budete dopravovat. A navíc byl tento hotel na tamní podmínky levný a docela dobrý.

Nechali jsme tam bágly a vydali se ihned do centra. Kromě Gate of India tam tedy nic moc zajímavého nenajdete. Určitě se ale jeďte podívat na Elephant Island (1 hodina lodí od Gate of India), kde se nacházejí jeskyně vytesané ve skále před několika set lety s podobiznami hinduistických bohů. Utečete od ruchu velkoměsta a byla by škoda tuto nádheru propásnout.

Jinak jsme se tak nějak potloukali bombajskými ulicemi, brouzdali jsme bezcílně městem a pozorovali život ve slamech, na ulici… ale prostě to sem také patří a nemá smysl před tím zavírat oči.

Za zhlédnutí stojí také městská prádelna, ač je to trochu sadomasochistická podívaná, a mnohá tržiště a bazary. Také tu mají svou městkou pláž, která je sice hodně špinavá a moře rozhodně není na koupání, přesto jde o příjemně strávený čas. Komerčnější a vhodné k nákupům dárků a suvenýrů je okolí Gate of India a hotelu Taj Mahal, kde můžete utratit své poslední peníze.

Je tu i dost barů a noční život pro turisty, ale to jsme příliš nevyhledávali. Kromě náhodné návštěvy vyhlášené restaurace Leopold Café, jsme se spíš stravovali u pouličních prodejců.

V Bombaji jsme hodně chodili pěšky a navštěvovali i zapadlé kouty. Díky tomu jsme se ocitli na jedné pravé indické soukromé oslavě.

Indové jsou velice pohostinní, takže nás vzali mezi sebe a my mohli být svědky a přímými účastníky autentické oslavy několika set Indů, na které nechyběl ani raut, živá hudba a tanec. Byl to nepopsatelný zážitek.

Dva dny  v Bombaji byly dost vyčerpávající, ale stačily.

Pak už nás jen čekala cesta taxíkem na letiště, nutné formality a let domů. Teď již jen vstřebáváme kupu krásných zážitků…

Co doporučujeme vzít s sebou na cestu:

• Všechy možné léky včetně teploměru, antimalárik a rychlých antibiotik
• Moskytiéru a háček na její zavěšení – v mnohých hotelech neměli ani jedno ani druhé, bez toho bych se tam fakt nevydala, komárů je tam strašně moc a rozhodně neplatí, že v klimatizovaných místnostech komáři nejsou
• Repelenty a insekticidy
• Slivovice – každé ráno na lačno
• Povlečení – jedete-li do teplejších oblastí, nemá smysl brát spacák, stačí staré povlečení, do kterého si vlezete
• Průvodce
• Opalovací krém
• Sluneční brýle
• Visací zámky a řetězy – na přivázání věcí ve vlaku – nebylo to jak na divokém západě, ale pro jistotu
• Bombony, drobné reklamní předměty pro místní děti
• Foťák, baterky, nabíječku
• Jehla, nit, zavírací špendlík
• Štangle uheráku pro krizové okamžiky
• Oblečení – málo!!! My vezli plno hadrů a pak jsme se s nimi jen tahali a vůbec jsme je nevyužili, krom toho si tam výhodně nakoupíte a můžete si tam nechat levně vyprat
• 2 trička/košile
• Mikina
• Kraťasy
• Pohodlné kalhoty – ne džíny
• Holky si mohou vzít dlouhé pohodlné šaty
• Bunda – jen pokud jedete do hor
• Ručník
• Plavky
• Spodní prádlo a ponožky
• Pokud nejedete do hor, pohorky jsou zbytečné, nejlepší jsou kvalitní sandále
• Pokrývka hlavy