Tenkrát za totáče

Nejde vůbec o žádný politický článek, ani hodnocení doby dávno minulé. Spíš jde o takové poohlédnutí a možná spíš střípky vzpomínek na dobu, která se mi zdála krásná snad jen proto, že jsem byla dítě...

Dneska jsou některé ty vzpomínky třeba i úsměvné, ale každopádně myslím, že to nepochopí ten, kdo to sám nezažil.

Nedávno jsem procházela obchoďákem nabitým zbožím a lidmi majícími peníze. V tu chvíli se mi vyjevil obraz doby dávno minulé. I když zase ne tak dávno. Ještě před dvaceti lety by nám dnešní obchoďáky přišly jako SCI-FI.

Jsem jednou z té pozdější generace Husákových dětí. Narodila jsem se v roce 1980. V tom roce se stala jistě spousta dalších důležitých událostí, namátkou letní olympijské hry v Moskvě, spartakiáda na Strahově…

Když už jsme u toho sportu, připomeňme si hodiny tělesné výchovy, kdy jsme byli všichni navlečeni do bílého trička, cviček Jarmilek a rozlišeni na holky (modré trenýrky) a kluky (červené trenýrky). Pokud by někdo z mladší generace nerozuměl, proč. Jsou to přeci naše státní barvy.

Dnes je obchoďák téměř na každém rohu. Dříve byly na našem sídlišti 3 „větší“ sámošky – Balt, Bajkal a Jadran. Před každou z nich vždy byly vedle sebe seřazené kočárky s malými dětmi, jejichž mámy si se síťovkami odskočily nakoupit. Pytlíkové mléko bylo buď modré polotučné za 3Kčs nebo plnotučné červené za 3,30Kčs. Nedej bože, aby zrovna to naše mléko teklo!!! Gumové rohlíky a gumové housky byly, tuším, po 40 haléřích.  Ale je pravda, že třeba máslové sušenky chutnaly tak nějak máslověji než dneska. To asi proto, že tam tehdy to máslo ještě skutečně dávali a to i přes to, že máslo stálo 10 Kčs.

Jako dítě jsem milovala žvýkačky. Jediné, co se tou dobou dalo běžně sehnat, bylo PEDRO v červeném obalu za 1Kčs. Kromě toho, že po chvíli už nebylo dobré, mělo jednu výhodu, bylo dostatečně veliké na to, aby s ním šly dělat bubliny. Některé byly dokonce tak velké, že když praskly, zůstala žvýkačka přilepená až na nose. Později pak přišlo na trh ještě BAJO s banánovou příchutí, s opičkou na obale a obrázkem uvnitř. To jste ale museli už být v balíku, protože stálo 2Kčs.

Maso se kupovalo v masně a třeba taková vepřová játra se dala sehnat opravdu jen tehdy, když jste měli známého řezníka. Naštěstí, protože jsem jako dítě neznala nic horšího než játrovou omáčku.

Jo, vlastně znala – mléčnou polévku ve školní jídelně, kterou nás nutily učitelky povinně jíst s argumentem, že je to strašně zdravé. Vždycky se mi zvedal žaludek.  Ono vůbec stravování ve školní jídelně byla kapitola sama pro sebe (obávám se, že je to tam stále stejně chutné i dnes). Vždy když jsme již odnášeli tác k okénku se špinavým nádobím, stála tam služba a kontrolovala, co jsme nedojedli. Pokud tam zbylo maso, byli jsme vrácení zpět na místo. Já jsem prozřetelně kamarádila s holkou, která „žrala“  i ve svých osmi letech jako chlap a ještě k tomu milovala maso, takže to mé končilo většinou u ní v talíři, respektive v žaludku. A pokud zrovna neměla hlad nebo chuť, naučili jsme se používat takové finty jako zahrabávat zbytky masa pod brambory, kaši, rýži, jen aby nebylo vidět. Když ani to nezabralo, začali jsme nenápadně házet maso pod stůl.

Nebo vzpomínáte na mléčné svačiny?! To byla taky jedna hrůza. A já jsem patřila k těm „šťastlivcům“, kterým je mamka platila. Každý den půllitrové mléko a rohlík, jednou za uherský rok něco dobrého jako třeba jogurt nebo smetánek s loupákem.

Stát frontu na banány, to není jen tak ledajaký výraz, to je svatá pravda dob předlistopadových. Své o tom jistě mohou vyprávět naši rodiče, kteří celí zmrzlí v předvánočních mazech stáli třeba i několik hodin, aby se na ně pár kilo banánů dostalo.

Já jsem pocházela z prostších poměrů a peněz nebylo nazbyt. Určitě ne na to, abychom se dostali k takovému podpultovému zboží, jakým byl dnes běžný klasický toaletní papír. Recyklovali jsme staré noviny, které byly na hromádce vedle záchodu hezky vyskládané a nastříhané na malé kousky. Před použitím ale bylo nutné, noviny pořádně rozmačkat v rukách, aby byly trochu jemnější, aby to zkrátka tolik nebolelo. Občas jsme byli při penězích, tak to máma pak koupila takovou specialitku – skládaný toaletní papír. No moc se to od těch novin nelišilo…

Vzpomínáte na vyučované předměty „dílny“, „pěstitelky“ a „vaření“? Já, jedničkářka, jsem od komunistické soudružky učitelky (vždy mi připadla vizáží podobná komunistické herečce Janě  Švorcové) dostala dvojku na výzo. Protože prý „mé“ řádky ředkviček nebyly dostatečně rovné.

Tatáž "soudržka" byla bohužel školní výchovnou poradkyní, co se dalšího vzdělání týče. Tudíž to byla ona, se kterou jsme museli konzultovat, kam po základce. Když zjistila, že se se dvěma dvojkami na vysvědčení, chci hlásit na jedinou hotelovou školu v Čechách v Poděbradech, rovnou mi řekla, nechť na to zapomenu, že bez samých jedniček nebo známostí nemám šanci. No naštěstí tedy tohle už bylo v roce 1993, tedy pár let po revoluci. Jinak bych neměla asi šanci na žádnou školu, protože jsme byli silně antikomunistická rodina.

Když už jsme u těch školních předmětů, jedním z nich byla i branná výchova. To se jednou za čas udělal „výlet“ do přírody, kde jsme nacvičovali, co dělat v případě, že bude naše země napadena třeba nějakou chemickou zbraní. Kromě toho, že je třeba vlastnit a nasadit plynovou masku, musíte se také obléknout do pláštěnky, na nohy a ruce si navléci igelitové sáčky a ty zajistit gumičkami. Svlékali jsme se a oblékali se do tohoto mundůru stále dokola, abychom to natrénovali co nejrychleji. No a takhle krásně oblečeni jsme se producírovali krajinou a byla to tehdy pro nás školáčky strašná psina.

O víkendech jsem jezdila na venkov k babičce a dědovi, ten měl vždy celé noci „přilepené“ na uchu rádio a poslouchal Svobodnou Evropu. S bratránkama jsme tam zažili krásné dětství. Mimo jiné jsme si strašně rádi hráli na místní skládce. Každá vesnice určitě něco takového někde u lese přeci měla. Dnes je to sice taky, ale je to načerno, dříve to bylo naprosto regulérní. To se někde u obce vybagrovala jáma a tam se házel „bordel“, no a když jáma byla plná, tak se zasypala a udělala se jáma jiná někde jinde, protože když není „bordel“ vidět, tak přeci jakoby neexistuje. Tam se vám dalo najít věcí!!! Staré barvy, kterými jsme stále něco natírali.  Staré rozbité hračky. Doma jsem měla spousty panenek, ale tato s utrženou nohou je přeci ta nejlepší, když jsem si ji sama našla. Jednou jsme dokonce domů donesli nafukovací balonky. Tedy doma jsme zjistili, že je to prý nějaká „prcguma“ a že jsme prasata, když to bereme do ruky. Tenhle název nám sice nic moc neřekl, to jsme zjistili, až o pár let později, co to vlastně bylo.

Pocházím z Mladé Boleslavi. Díky tomu jsem již od dětství byla zvyklá na multikulturu. Jezdilo sem totiž už tehdy za prací do fabriky spoustu cizinců z našich spřátelených zemích. Já si konkrétně vzpomínám na komunity Kubánců a Vietnamců. Právě Kubánci měli své ubytovny kousek od naší školy. Byla to pro nás vždy exotická podívaná, protože žili a žijí jinak než my. Měli na hlas puštěnou muziku, která duněla po celém okolí. Okna dokořán a oni v nich vylezlí, pokřikovali vzájemně na sebe, na kolemjdoucí, na nás děti. Ale rozhodně to nemám spojené s žádnou agresivitou, spíš jen s takovou veselostí a lehkostí. Před jejich ubytovnou byla největší koncentrace motorek v celé Boleslavi. Oni asi uměli makat a vydělávat, ale uměli se i bavit. Když maňana, tak maňana. To Vietnamci byli jiní, ti i po práci v továrně, makali a vydělávali. Už tehdy jsme k nim na ubytovnu chodili, aby nám ušili džíny, džínovou sukni nebo džínovou bundu, no prostě nedostatkové zboží.

A to jsem si krásně nahrála na smeč a zavedlo mě to až k Tuzexu. I my v Boleslavi jsme jeden TUZEX měli, ale mamka stejně nejraději jezdila do Prahy, protože tam se i daly dobře sehnat „BONY“ a za ně pak „Levisky“.

Taky se tam daly sehnat západní bonbony a čokolády, které byly v tak nezvykle krásných obalech, že jsme je jako děti sbíraly a ochraňovaly jako největší svátost. Myslím tedy tím ty prázdné obaly. Měla jsem sešit, do kterého jsem si je lepila. Hotový poklad byly i plechovky od limonád a piva, které jistě zdobily nejeden dětský pokojíček.

V našem městě žila též početná ruská komunita. Byli to ruští vojáci a jejich rodiny, okupovali místní kasárna a též menší sídliště v okolí kasáren. Ještě dodnes tomu místní říkáme „U Rusáků“. Měli tam i svůj krámek, kde se dalo sehnat jiné zboží než v našich krámech. My jsme tam chodili na nanuky Sibirku, Pierota a Kolombínu. Máma tam občas sehnala džíny.

No asi by se na toto téma dalo hovořit ještě dál a dál. Třeba i časem napíšu pokračování. Pro dnešek už ale se vzpomínkami končím, myslím, že i tak máte na víkend čtení plno.