Jak málo stačí k lidské radosti

tato kratičká příhoda by se dala nadneseně shrnout do níže uvedeného citátu: "To, co si schováváš pro sebe, jsi již ztratil. To, co dáváš, zůstane tvé navždy." Josef Recla

Při nedávné firemní konferenci v jednom nejmenovaném luxusním hotelu jsme se šéfem a ještě několika kolegy zůstali déle než ostatní, neboť jsme tam ještě něco konzultovali.

Nešlo si nevšimnout, kolik netknutého jídla tam po nás zůstalo a tak jsme se domluvili, že si necháme něco zabalit.

Super, večeři pro manžela a děti mám zajištěnou, takže po celém náročném dni, nebudu muset vařit. 

Při cestě metrem mi pak proběhne hlavou, že by mi vlastně udělalo velikou radost, obdarovat tím jídlem nějakého bezdomovce. 

Jenže kde nějakého narychlo schrastit? 

A protože vesmírné zákony fungují dokonale, vystoupí jeden bezdomovec obtěžkaný svým movitým majetkem narvaným ve dvou taškách přímo z vagonu, do kterého se chystám právě nastoupit.

Než tak učiním, zeptám se ho, zda by si dal něco k jídlu a než stihne pořádně odpovědět, tak mu vrazím do ruky napěchovanou krabičku.

Je to takový veselý stařík, děkuje a hned se mlsně dívá, copak dobrého jsem mu tam připravila.

S blaženým pocitem nastoupím do metra a frčím rychle domů. Musím totiž ještě uvařit večeři ;)