Děti-včera, dnes a zítra

Pár slov dvojnásobné matky, potenciální učitelky a hlavně vedoucí dětského tábora o tom, jaké jsou dnešní děti...

Nedávno jsem se vrátila z dětského tábora, kde jsem devět dní dělala vedoucí. 

Zkušenosti mám již z dřívějška. V dobách studia na vysoké to byl prima čas, jak si zkrátit prázdniny. I když tedy nutno podotknout hlavně pro ty, kteří nic podobného nikdy neabsolvovali, že dost náročný čas! Rozhodně ne dny na koupališti a večery v lihu, jak si mnozí nezkušení možná mylně představují. 

Ve chvílích, kdy jsem však již jako zaměstnanec obětovala na tábor dva ze čtyřech týdnů své roční dovolené, jsem si říkala, že to člověka už asi musí fakt s těma harantama bavit. A jak slyšíte, už tehdy jsem měla o dětech své mínění. Tehdy jsem tedy sama byla ještě bezdětná.

Dnes jsem máma na plný úvazek a když mi na jaře volal kamarád z tábora, že má za úkol dát dohromady bandu vedoucích, neváhala jsem ani vteřinu a rovnou jsem kývla.

Samotnému táboru přecházelo několik schůzek a hodny přípravy celotáborové hry, seznam věcí, které koupit a zařídit. Rozumějte, jde o tábor o 115 dětech, zmíněný kamarád v roli hlavního vedoucího a já v roli jeho zástupce a programové vedoucí. Vedle toho mé dva malé závazky (5 a 2 roky), které samozřejmě doma nenechám.

Byla jsem natěšená a zároveň hodně zvědavá ,jaké jsou dnešní děti. Vždyť člověk ze všech stran slyší samé zkazky, jak je to čím dál horší. Děti nezdraví, neděkují, neprosí, hrají si jen s mobilem a počítačem a zkrátka to jsou parchanti, kteří si ničeho neváží a jsou naprosto strašní. Hold doba se změnila. Takže se asi mám na co těšit a tak trochu si říkám, zda jsme na ně neměli spíš dát dohromady rychlou zásahovou jednotku.

Každopádně se již brzy ukáže, že to tak horké není. Ba naopak. Sígry bych spočítala na prstech jedné ruky. Když si s nimi člověk promluví z očí do očí, zjistí, že to jsou docela fajn kluci, na které bohužel nemají zřejmě rodiče tolik času, kolik by bylo třeba. Protože jediné, co jim evidentně chybí, je dostatek projevů rodičovské lásky a proto se snaží upoutat pozornost zlobením.

Nepřestávají mě udivovat puberťáci, kteří podrží holkám dveře nebo větev, aby je nezasáhla do oka a to sami od sebe, aniž by je kdo žádal či upozorňoval. Nepřestávám se mile podivovat, když vidím, jak si společně hrají napříč věku a pohlaví. Jak se právě ti největší "lumpové" hezky starají o mé dva kluky.

Ano jsou jiní než jsme byli my, ale nejsou horší! Bez mobilu už ani ránu, neumí pořádně žádnou táborovou písničku. Nedívají se na Arabelu, ale na Mimoně. Na druhé straně vidím nás, když jsme byli malí - kluci si hrají v lese s klacky na bojovníky a holky staví lesní domečky z mechu a klacíků. A jak jsou šťastní, když dostanou od mámy a od táty pohled!

Během těch devíti dní si říkám, že asi máme štěstí na hodné děti. Není však vzorek 115 dětí ve věku 7-14 let snad dostatečně významný, abych mohla konstatovat své závěry?

A sice, že děti jsou vlastně v každé době stejné, mění se jen a jen to, jak na ně my pohlížíme. Děti jsou to, co do nich my vkládáme, vkládejme dobro a pak nebudeme žehrat, jak strašné ty dnešní děti jsou.

Pokud v nich chceme vidět spratky, asi je v nich najdeme, ale já chci spatřovat naději a tu tam taky nacházím...