Nenávist v nás

„Proč musíš stále někomu ubližovat? Už toho nechej, nebo tě přetáhnu deštníkem!“ Tak přesně tato slova řvala z plna hrdla nedávno

v zoologické zahradě jedna starší paní učitelka mateřské školy na chlapce, který tam někoho pošťuchoval.

Neznám ani to dítě, ani jeho rodiče, ani zmíněnou paní učitelku, nemůžu tudíž nijak soudit a posuzovat tyto osoby, mohu jen a jen hodnotit danou situaci a upřímně řečeno, se mi ani za mák nelíbila. Násilím řešit násilí není cesta a už vůbec ne dobrý příklad pro děti.

Když jsem to následně diskutovala na jednom serveru, nestačila jsem se divit, jak velké procento lidí se postavilo na stranu paní učitelky a obhajovalo její jednání. Já osobně dokážu její chování pochopit. Je to člověk z masa a kostí, není to žádný stroj. Ale obhajovat někoho, kdo ač „jen“ slovně zaútočí na bezbranné dítě, fakt nemůžu.

Nejsem dokonalý člověk a dokonalá matka už vůbec ne, ale když už se mi stane, že se neudržím a vyjedu, tak dokážu po chvíli zpytovat své svědomí a říci si, že tohle prostě nebylo a není správné. Takže pak jistě pochopíte ten šok, když zjistíte, že tolika lidem přijde naprosto normální dítě urážet, nadávat mu a bít ho. Prý si to ty dnešní děti zaslouží!

Copak jste už zapomněli, že jste taky byli děti? Vykouřilo se vám z hlavy, jak arogantně a povýšeně s Vámi někteří dospěláci jednali, ať už to byli rodiče, některé učitelky, starý nerudný soused, prodavačka, prostě všichni ti, kteří z pozice dospěláka s nám jednali, jako bychom byli něco míň? Jak jste se v tu chvíli cítili???

Nechci v tomto článku nyní řešit dnešní bídné postavení učitelů ve společnosti, nechci tu řešit rodiče, které své děti nevychovávají a myslí si, že to za ně budou dělat učitelky, těmto tématům jsem se věnovala už v některých svých předchozích blocích. Dnes se na to chci podívat trochu z jiného úhlu.

Učitelka je profesionál a kdo jiný by měl umět řešit konfliktní situace mezi dětmi než právě ona. Ten, kdo k tomu má příslušné vzdělání a absolvuje pravidelné kurzy a školení. Práce učitelky je prostě práce, tam by emoce neměly hrát roli, nebo by se jim alespoň neměl dávat průchod.  Je to pracovní vztah jako jakýkoli jiný, vztah dvou lidí – poskytovatel služby (učitelka) a ten, kdo službu využívá (dítě). Paní učitelka je za poskytování svých služeb placená a to ze státní zdrojů.

Představte si, že si jdete koupit něco do supermarketu. Prodavačka (poskytovatel služby) na vás začne být protivná, křičet na vás, protože jste špatně/pomalu vyndali nákup na pás, protože tohle a tamhleto… Necháte si to líbit? Necháte to bez odezvy? Asi těžko, že?! V lepším případě si to s ní vyříkáte z očí do očí, v horším případě půjdete za jejím šéfem a budete si na její chování stěžovat.

Pravděpodobně taky nikdo nebude prodavačku hájit tím, že toho má za celou desetihodinovou směnu, šest dní v týdnu, soboty, neděle, bez svátků, plný zuby. To přeci nikoho nezajímá. Přeci jsme si nezaplatili za to, že se na nás bude někdo utrhovat?! Co je nám do toho, že se tam potýká s nerudnými zákazníky, že má doma problémy s manželem, její matka má rakovinu a ona sama má zrovna dneska menstruaci?! Náš zákazník, náš pán!

Myslíte si, že se tento příklad něčím liší od toho, když začne nadávat učitelka dítěti???

Liší a to o hodně!!! Vy se můžete bránit a pravděpodobně boj vyhrajete! Ale co to dítě, které ví, že je to boj naprosto nemožný, naprosto zbytečný a to ne jen proto, že je paní učitelka o třičtvrtě metru vyšší.

Víte, v poslední době jsem četla nemálo článků o těch dnešních parchantech, fakanech, smradech a ty články měly u veřejnosti velký ohlas. Říkám si ale, že je snad musejí psát a oslavovat buď ti, kteří sami děti nemají, nebo je tomu už hodně dávno, kdy je měli; lidi bez kousku srdce, které by bylo otevřeno pro jiné. Však ani ty není asi možno soudit. Jsou to sami oběti, které zřejmě jako děti nedostali dostatek lásky, jak ji pak mohou dávat.

Internet je plný „úspěšných“ xenofobních článků a já už se ani nedivím, že je v nás tolik nenávisti k migrantům, bezdomovcům, cikánům, starým lidem, když máme v sobě i spoustu nenávisti proti těm nejmenším, bezbranným, našim dětem!