Na toto téma byla určitě napsána řada článků a je stále hodně rodičů, kteří hledají zaručený recept, jak si s tímto poradit. Po necelých šesti letech role matky dnes již dvou dětí, jsem došla zatím k jedinému závěru –
neposlouchejte okolí, řiďte se jen a jen sama sebou. Což samozřejmě neznamená, že si člověk nemůže přečíst, jak k tomu přistupují jiní.
Každopádně ještě dodnes mám v živé paměti cenné rady zkušených matek - mé mamky a babičky, které říkaly: „Hlavně si to dítě neber do postele, ještě ho zalehneš!“ No a co hůř, taky by si na to mohlo zvyknout a vyžadovat to stále, že?!
Když se žena prvně stává matkou, většinou má vše pilně načtené, nastudované a rozhodně věří všem a všemu, jen ne sobě!
Takže naše první dítko mělo pečlivě připravenou postýlku s hračkami, aby nemělo pocit, že je samo. Do postele jsme si ho brali na chvíli jen ráno.
Deset měsíců bezesných nocí naplněných opakujícím se kojením a přebalováním bylo hodně náročných. Malý vetřelec, kterého jsme si sice přáli, ale na jehož příchod se zkrátka nejde připravit. Člověk si neuvědomí, co to obnáší, dokud není miminko na světě. Uzurpuje si váš čas a to stoprocentně. Jste zvyklí věnovat se jen a jen sobě a najednou vám zbývá sotva pár minut vyčistit si zuby a dojít na toaletu.
Po těchto krušných deseti měsících se mi zdálo, že jeho spánkový režim je čím dál tím horší a on se budil co hodinu na kojení. Občas jsem si připadala jak v koncentráku, kdy při pokusech na lidech budili vězně a zkoumali, co to s jejich organismem udělá. Já jsem díky nevyspání zhubla na 46 kg a byla jsem neskutečně vzteklá a odnášel to jen a jen syn. I z toho důvodu jsem si jednoho krásného dne řekla: „A dost!“
Brouzdala jsem internetem, až mi do zorného pole padla tzv. Estvillova medota uspávání, respektive nechat dítě systematicky vyřvat. Tato metoda má přesný časový řád a z dnešního pohledu mi přijde hodně drsná, až drastická, ale musím uznat, že zafungovala. Tehdy jsem za ni byla vděčná, s dnešním rozumem bych ji už pravděpodobně nepoužila.
Syn sice po několika dnech začal usínat sám a dokonce spal celou noc, ale myslím, že jsme v něm asi něco zlomili, možná víru v to, že není sám, že jsme tu my, rodiče, připraveni za ním stát v každém případě.
Dnes bych asi víc zapojila manžela či babičky na hlídání, abych se já mohla vyspat třeba i přes den, nebo bych se nesnažila za každou cenu být dokonalou ženou, která má uvařeno, uklizeno, vedle toho při mateřské ještě částečně doma pracuje, kdykoli dítě přes den usne. Spíš jsem se měla jít natáhnout s ním. Ale čas nelze vrátit, lze se jen a jen ponaučit.
Mladšího syna jsem kojila do jeho 2,5 let, kdy se po celou tu dobu budil třeba i pětkrát za noc na jídlo. I tehdy jsem zhubla na 46 kg, ale jakoby se to tělo naučilo a už mu to nepřišlo až tak divné, najednou mi šest hodin zpřetrhaného spánku stačilo.
Druhý syn spal od začátku s námi v posteli. Když to ten starší viděl, samozřejmě mu to bylo líto a tvrdě naučený systém, kdy usínal sám ve svém pokojíčku po přečtení pohádky, začal kolabovat. Takže s námi najednou spalo v posteli ne jedno dítě, ale děti dvě a je to tak dodneška a mně to přijde najednou naprosto přirozené. Stačí podívat se na zvířata v přírodě, nebo na domorodé kmeny, které žijí v souladu s přírodou, jak spí společně a to nejen z důvodu, že se zahřívají, ale mohou díky tomu spolu souznit, napojit se na sebe a být sobě blíž. To jen naše civilizace se rozhodla, že budeme naše potomky od sebe oddělovat a to z pohodlnosti a možná i s přesvědčením, že tak je to správné.
Je paradoxní, že učíme naše děti tomu, aby spaly samy a přesto ani my nechceme sami spát. Cožpak si nehledáme partnera i z toho důvodu, aby s námi někdo usínal a abychom se vedle někoho probouzeli?
A to, že musím děti uspávat pohádkou si neužívají jen oni. Rozhodně to nepovažuji za nepříjemnou povinnost, která by mě otravovala, nýbrž i pro mě je to krásný rituál a chvíle, kdy si mohu po celém dni vydechnout, zastavit se se svými milovanými dětmi a plně se jim věnovat.
Já osobně nemám sebemenší pocit, že by mě spánek s dětmi v jednom pokoji nějak omezoval a to ani co se týče intimní oblasti. Cožpak musí manželé spolu souložit jen v noci v ložnici? Je přeci spousty jiných zajímavých míst a možností. Čímž tedy ale netvrdím, že by se sexuální život partnerů po narození dětí nezměnil, to v každém případně, rozhodně nemůžete "vždy a všude".
Manžel sice občas utrousí poznámku na naše spolunocležníky, hlavně před svými kamarády. Myslí si, že kdyby přiznal, že mu to nevadí, že by byl za blbce. Ale já vím, že on stejně jako já si uvědomuje, že s námi do patnácti let v jedné posteli spát nebudou a budeme to nejspíš my, komu se ještě bude stýskat.
Btw. důkazem, že společný spánek s dětmi nenarušil náš intimní život budiž to, že za měsíc nás čeká další přírůstek nejen do našeho života, ale i do naší ložnice.
