Není překvapení jako překvapení. To, které mi uchystala má dobrá kamarádka k letošním narozeninám si asi budu pamatovat ještě hodně dlouho, ačkoli by možná bylo lepší rychle zapomenout.
"Mám pro Tebe překvapení!", znělo na druhém konci telefonu. "Mohla bys být tolikátého a tolikátého tam a tam?!"
"Jo, jasně, ale o co jde?", snažím se vymáčknout z ní alespoň náznak, oč by se mělo jednat. Ptám se, zda si mám zajistit hlídání dětí a jediné, co mi prozradí je, že u toho děti být můžou. Jinak je neoblomná a já si tedy píši do kalendáře, zmíněné místo a datum. Tak trochu mi to v hlavě šrotuje, ale jak jde čas, přestávám se tím zabývat.
Asi dva dny před termínem volám ohledně této záležitosti kamarádce a zkouším ji opět nalomit, znovu marně. Snad ne nějaká tantra?! To by jí skoro bylo podobné! I když nějaká klasická masáž by nebyla úplně od věci. No každopádně to místo, které udala, je taková kavárnička s dětským koutkem pro maminky na mateřské. Tak že by třeba kurz vaření?! Nebo nějaká cestovatelská beseda?! Každopádně mně dost znejistí, když zjistím, že ona u toho prý nebude.
Nakonec se rozhodnu, že vezmu jen nejmenšího prcka, kterého ještě kojím a dva starší lumpíky pohlídá babička. Když přijde onen den, absolutně se mi to nehodí do krámu, protože právě zavařuji mošt. No snad mě ty dvě avizované hodiny zase tak nevytrhnou. Urvu se tedy od plotny, hodím na sebe alespoň čisté tričko a frčím si to s pětiměsíčním Adámkem na udané místo.
Ufuněná doběhnu do kavárny a dle instrukcí na baru řeknu heslo. V tu chvíli mi paní barmanka podá vizitku a hra na schovávanou pokračuje dál!
Jdu tedy dle vizitky do jiné kavárny opodál a tam též říkám heslo. Už teď si připadám jak blbec, ale třeba to bude stát za to!
Přivede mě ke stolku, který je připraven pro dva! "Aha, tak to vypadá, že dorazí ještě můj manžel a my si užijeme dvě hodinky času!", uvažuji sama pro sebe. Znáte to, manželé, kteří mají malé děti se sice vidí denně, ale občas nemají ani chvíli, aby si řekli kromě provozních věcí pár slov. Začínám se těšit a jen si tak říkám, jak to na mě s kamarádkou pěkně ušili.
V tom mě z přemýšlení vytrhne známý hlas: "Dobrý den, já jsem Váš dárek k narozeninám! Paní XY mi psala, že byste se se mnou chtěla setkat a pohovořit o divadle!" Hlas je sice známý, ale rozhodně nepatří manželovi, ale jednomu mému oblíbenému herci, damaturgovi a divadelnímu režisérovi! (S ohledem na dotyčného si nedovolím prozradit jeho jméno)
Přemýšlím, zda utéct nebo se schovat pod stůl! "Já ji snad zabiju!", vyhrknu ze sebe ještě dřív než pozdrav. A nebyla bych typická ženská, kdybych si jako první neuvědomila, že nejsem učesaná, namalovaná, na sobě mám domácí hadry a na břiše řvoucího kojence v šátku. No nazdar! Ačkoli člověku na druhém konci stolu je to určitě naprosto šumák.
Kromě superlativů k jeho profesním dovednostem jsem zřejmě kdysi pronesla něco ve smyslu, že tento chlap by stál za hřích. Vzhledem k tomu, že jako vdaná žena a matka od tří dětí, je to už věčnost, kdy jsem seděla v kavárně s jiným mužským než tím svým, tak mám skoro pocit, jako bych ten hřích právě páchala. Když už nic jiného, tak věřte, že by byla spousta žen (vlastně i mužů), které by v tu chvíli se mnou měnily.
Pokud čekáte nějaké zajímavé a žhavé drby, tak můžu jen říci, že mi trvalo ještě několik dní, než jsem toto setkání rozdýchala, takže si bohužel z našeho sedánku téměř nic nepamatuji. Snad jen to, že jsem něco nesouvisle blábolila. Do toho se ozýval Adámek, kterého to tam absolutně nebavilo, takže jsem ho musela průběžně kojit. No prostě trapas na entou.
Dotyčný herec je evidentně víc než profík, protože nevypadal, že by ho tam cokoli jakkoli rozhodilo. Rozhodně kvituji, že si ve svém nabitém programu vyčlenil dvě hodiny života na někoho, koho absolutně nezná, jen proto, aby mohl potěšit. A ač jsem o něm slyšela, že je dost arogantní, tak já nic takového nemohu v žádném případně potvrdit. Ba naopak!
V první chvíli jsem tento zážitek hodnotila jako velké faux pas a říkala jsem si, že snad budu muset vyhodit svou abonentku do divadla, abych dotyčného již nikdy nepotkala. Když si na to teď tak s odstupem vzpomenu, uchlácholí mě myšlenka, jaký má tato příhoda význam pro můj život, světově dějiny a celý vesmír... takže mi nezbývá víc, než se upřímně zasmát. Přeci jen někde musím posbírat náměty na své blogy. Nehledě na to, že z jeviště není díky reflektorům do hlediště naštěstí téměř vidět;)
Takže Evi, touto cestou díky! Jo a ještě mám ráda Alaina Delona a narozky mám za třičtvrtě roku;)
