O rekonstrukci více než sto let starého domu od A. Chtělo by se mi říci do Z, ale to asi neklapne, protože i více než tři roky od koupě jsme stále v procesu a jak jsme si uvědomili, v procesu, který asi jen tak neskončí…
Už při koupi jsme se dotazovali makléře a prodejce ohledně historie domu a něco málo se dozvěděli. Přeci jen koupit starý dům, aniž bych věděla, co zásadního se tu odehrálo, jsem se bála. Věřím, že v domech se hromadí energie a proto jsem vždy při prohlídkách nemovitostí brala s sebou svého malého synka. Děti mají oproti nám dospělým ještě jakési sepětí s vesmírem, tudíž citlivě reagují na různé podněty svým šestým smyslem. Nejednou se mi stalo, že jsme vstoupili do domu či bytu a syn začal z ničeho nic plakat a nešel utišit. V takovém případě jsem se obrátila na podpatku a nemovitost pro mě byla pasé.
Paradoxně v tomto domě, který na první pohled vypadal hodně strašidelně, náš malý prcek bezstarostně pobíhal a nic nenasvědčovalo tomu, že by byl někde nějaký problém.
Poptávala jsem se sousedů a nakonec jsem dostala tip na více než devadesátiletého pána, který kdysi psal místní kroniku. Netrvalo dlouho a navštívila jsem ho. Je to moc příjemný vitální pán, který byl rád, že si může popovídat. A jak to tak bývá, tito staří lidé si naprosto přesně pamatují, co se dělo před lety a já si díky tomu mohla dát do souvislostí útržky získané z různých stran a vytvořila jsem si určitý obraz.
Náš dům byl kdysi součástí statku. Díky tomu, že je kamenný, přičemž stěny mají tloušťku asi metr, je v něm v podstatě konstantní teplota a sloužil tedy jako sýpka.
Ke konci 19. století odkoupila budovu obec a v patře udělala školu, jednotřídku s bytem pro učitele. Dřevěná podlaha, kterou jsme zachovali a zrenovovali, pochází právě z této doby.
Vedle našeho domu pak obec začátkem 20. století postavila školu novou a stávající školní budova byla prodána nějakým manželům Čapkovým. On byl krejčí a ona se za svobodna jmenovala Huňátová. Bohužel neměli děti a tak po jejich smrti zdědila dům sestra paní Huňátové, nějaká paní Knoblochová.
Po ní pak připadl dům jejímu synu – lékaři Eduardovi Knoblochovi, jenž byl otec synů Petra (*1940) a Pavla (*1946), od nichž jsme dům koupili my. Jen tak pro zajímavost, manželkou pana Petra Knoblocha je dcera spisovatele Jana Drdy. Manželé Knoblochovi se syny Petrem a Pavlem žili v Praze a tento dům využívali pouze o víkendech a v létě na prázdniny.
Někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let prošel dům rekonstrukcí. Krásná stará dřevěná okna byla vyměněna, dům byl oděn do moderní břízolitové fasády, zkrátka duch doby. Tou dobou sloužili garáž v přízemí s přilehlým skladem jako obecní smíšené zboží.
No a teď jsme tu my, abychom začali psát historii naší rodiny v tomto domě a třeba tu zanechali část naší energie pro někoho dalšího.
