Co čeká ostrov svobody po smrti jejího vůdce je jen ve hvězdách. Jedno je však jisté, se smrtí Fidela Castra už nikdy nebude Kuba, co bývala a to v každém slova smyslu.
Je to přesně sedum let, kdy jsme byli na Kubě. Chtěli jsme jet tehdy na dovču někam do latinské Ameriky a po zvážení všech pro a proti, vyhrála právě Kuba. Hlavním důvodem bylo, že jde o bezpečnou zemi. To se také, během našeho čtrnáctidenního stopování napříč touto nádhernou zemí, potvrdilo. Rozhodně si nedovedu ani ve snu představit, že bychom stopovali třeba na Jamajce, v Mexiku, v Kolumbii či Brazílii, to už bychom taky nemuseli být mezi živými.
Nejvíc mě tam bavilo, jak se život Kubánců odehrává z velké části na ulici. Takový trochu „cikánov“ v dobrém slova smyslu. I ve velkých městech jsou si lidé blízko, sedí na ulici, muži hrají šachy nebo domino a ženy jen tak klábosí. Nikdo nespěchá. Není totiž kam! Nikdo se za ničím nežene. Není totiž za čím! Čas tam běží tak nějak pomaleji.
V určitých ohledech jsem si připadala jako tady před třiceti lety. Obchody zely prázdnotou a v podstatě nebylo pořádně, kde co koupit. Pominuli Havana rum, doutníky či výbornou kávu. Když jsme třeba vytáhli jako dárek pro místní obyčejné mýdlo, sklidili jsme velký úspěch.
Poté, co se otevřela hranice s USA a zrušilo se embargo, se toto zajisté změní. Regály se rychle zaplní, otázkou je, zda na to budou mít místní peníze. Ale alespoň bude za čím se konečně honit!
I když příjem z turismu se asi znásobí. Už nyní prý ubytovací kapacity absolutně nestačí a staví se o sto šest. Američani jsou natěšeni na levnou dovolenou v Karibiku.
Má to i své výhody, alespoň se začnou Kubánci učit anglicky. Když jsme tam byli, tak jsem s angličtinou vůbec nepochodila. Naštěstí mluví manžel španělsky. Po pár dnech byl ovšem z role tlumočníka dost unaven, neboť jsem stále chtěla s někým konverzovat nebo se na něco ptát. Naučila jsem se za tu chvilku docela slušně rozumět a pár slov jsem taky spatlala dohromady.
K tomuto se váže jedna docela úsměvná historka. Před naší plánovanou cestou, mě jeden kamarád naučil španělskou větu, kterou si prý jedinou, po třech letech španělštiny, pamatuje. Píšu jak mluvím - tengo ambre, no tengo diněros, no kjero trabacha=mám hlad, nemám peníze, nechce se mi pracovat;) Skutečně jsem se ji naučila a věřte nebo ne, dokonce jsem ji použila: V jednu chvíli jsme se ocitli při jednom transferu v Havaně, byli jsme hladoví, ale neměli jsme u sebe hotovost. Byl bohužel víkend a směnárna měla zavřeno. Tomáš byl nějak unavený a nechtěl nic řešit. Nezbývalo mi, než dojít do nedaleké pekárny a spustila jsem na ně naučené souvětí. Vynechala jsem tu část o tom, že se mi nechce pracovat, přidala jsem k tomu psí oči a z pekárny jsem vítězně odcházela se čtyřmi pletenkami.
V současné době mají Kubánci bezplatné zdravotnictví a školství a to na velmi slušné úrovni. Kéž by to tak zůstalo...
A zmíněná bezpečnost? Kriminalita bude pravděpodobně stoupat exponenciální řadou.
Není mým záměrem tu něco či někoho obhajovat ani kritizovat a už vůbec ne mluvit o politických souvislostech Kuby v posledních padesáti letech. Já mohu hodnotit jen to, co jsem měla možnost během těch několika málo dní, kdy jsem tam byla, vidět a slyšet.
Už tehdy jsem všem svým známým kladla na srdce, že pokud chtějí vidět skutečnou Kubu, musí se tam vydat okamžitě! Bohužel myslím, že teď už je pozdě...
Kubánce teď každopádně čeká hodně náročné období. I my jsme si tím prošli po sametové revoluci, jenže my máme na rozdíl od nich úplně jinou mentalitu. I přesto to tu v devadesátých letech vypadalo jako na divokém západě.
Dodnes mi v uších zní věta, kterou pronesl tehdy jeden Kubánec: „Až Fidel zemře, taky bude na tričkách!“ No uvidíme, zda dojde na jeho slova.
Fidel je mrtev, nechť žije Kuba!
