Mých tucet pravidel k lepšímu rodičovství

Po třech a půl letech zkušeností coby matka a po kupě přečtených knih na toto téma, jsem se rozhodla sepsat pár bodů o tom, jak já své děti vychovávám. To, zda sklidím ovoce, budu moci s konečnou platností ohodnotit asi až za pár let, přesto mi můj instinkt říká, že jsem na správné cestě. Vývoj dětí je samozřejmě ovlivněn řadou faktorů – vrozený temperament, školka, škola, okolí, ale jistě mi dáte za pravdu, že největší vliv má rodina a hlavně rodiče. Když občas slyším maminky v okolí, jak si stěžují na své děti, je mi z toho trochu smutno. Protože pokud budu o svém dítěti stále opakovat, že je to zlobivé dítě, tak ono se jím skutečně stane, jen aby naplnilo mé očekávání. Mé děti jsou velmi temperamentní, obě ovlivňuje živel – oheň. Nejsou to žádní svatouškové, kteří by mne poslechli na slovo a uklízeli si hračky. Ale ani to od nich nežádám. Nechci je vychovat k závislosti na mé osobě, chci, aby byli samostatní, jsem ráda, že mají svou tvrdou palici. Stěžovat si na ně rozhodně nemůžu -Tadeášek je dítě, které nekňourá v obchodech, pomáhá mi při vaření a s péčí o mladšího brášku, půjčuje dětem sám z vlastní vůle hračky, je k nim kamarádský, zkrátka má srdce na pravém místě.

Když jsem ještě byla bezdětná a chodila jsem do práce, sdílela jsem tehdy kancelář s kolegyní, která byla dvojnásobnou matkou. Mnohdy vyprávěla příhody, které se svými dětmi zažívá a občas se chtěla radit, jak se má zachovat, když třeba děti neposlouchají. V jedné takové situaci, kdy popisovala, jak si neví rady se svou čtyřletou dcerou a co má udělat, nezapomenu nikdy na můj rychlý bezhlavý úsudek: „Seřezat!!!“ Ač má reakce není k smíchu, musím se s odstupem času pousmát, jak jsem byla naivní a samozřejmě taky hloupá.  Nyní jsem sama matkou a na zmíněnou příhodu si občas vzpomenu a uvědomím si, že mateřství je prostě jeden z těch nepřenositelných zážitků. Dneska už vím, že fyzické tresty prostě nejsou pro mne tou pravou cestou. Nechci tu dávat nějaké rozumy, spíš chci ukázat svou cestu. V posledních letech jsem četla na toto téma pár zajímavých knížek, které mne ovlivnily a vlastně všechny mají stejný základ a vycházejí ze známého motta: „Respektovat a být respektován!“ Nic ovšem není dogma, každé dítě je jiné a každá matka je jiná. Je třeba hledat společnou řeč, uvědomit si, že nejvíce, co mohu svým dětem dát, je láska. Je hezké číst odbornou literaturu a držet se chytrých příruček, ale nejdůležitější je, používat svůj vlastní instinkt.

Když bylo mému Tadeáškovi asi rok a půl, dostala se mi pod ruku kniha americké autorky Naomi Aldort - Vychováváme děti a rosteme s nimi. Jednak pro mne znamenala totální zlom a hlavně myslím, že to bylo načasované naprosto přesně. Rok a půl je totiž ta doba, kdy si děti začínají uvědomovat svou vlastní existenci a místo na tomto světě, začínají se prosazovat a nastává tzv. období vzdoru. Zmíněnou knihu jsem přečetla jedním dechem a doslova mne nadchla. Paralelně jsem četla knihu českých autorů se stejnou tématikou Respektovat a být respektován. Ta se mi už tak jednoduše nečetla. Především z důvodu, že byla psána formou učebnice a tudíž byla taková neosobní, ale obsahovala jeden zajímavý odstavec, vůči kterému nelze zůstat imunní: „Poslušné dítě může být zbožným přáním i pýchou řady nepoučených rodičů. Když se pak takové dítě třeba "chytne party", nešťastní rodiče často říkávají: „Vždyť on to byl takový hodný, poslušný chlapec (poslušná dívka)…“ Vlastně se moc nezměnilo. Jsou stále poslušní. Jenže teď poslouchají někoho jiného!“

Takže hlavní, co jsem si z těchto knížek odnesla je touha, aby moje děti byly mými kamarády a já jejich. Dle toho se s nimi snažím mluvit a jednat. Někdy je to dost těžké, protože když 30 let žijete v něčem a považujete to jako „normální“, není jednoduché, lousknutím prstu vžité návyky změnit. Ale všechno jde, jen se musí chtít. Určitě i Vám se někdy stalo, že jste si jako děti nebo i jako dospělí řekli, že nechcete nějakou konkrétní věc dělat tak, jako to dělali Vaši rodičové, protože se Vám to zkrátka nelíbí. A chtě nechtě jste se pak přistihli, že mluvíte a chováte se úplně stejně! I mně se to občas stává. Ale nezoufejte, důležité je, uvědomit si to a pracovat na sobě sama. Většina z Vás někdy slyšela z úst rodičů či jiných dospěláků: „My dva jsme spolu husy nepásli!“ Prostě takhle nějak si snažili získat autoritu. To ovšem s kamarádstvím moc slučitelné není, že?! Představte si, že byste takhle mluvili se svými přáteli?! Asi by bylo brzy po přátelství. Chcete argumentovat tím, že jste starší než Vaše děti? To přeci ale není důvod, že byste se k nim měli chovat povýšeně. Jak říká moudrý král Miroslav v pohádce Pyšná princezna: „Nad nikoho se nepovyšuj, před nikým se neponižuj!" Chcete argumentovat tím, že jste chytřejší než Vaše děti? Tak to byste se tedy divili!  Aneb jak říká Jaroslav Dušek: „Kdyby rodiče a učitelé byli chytřejší než děti, tak by lidstvo bylo vlastně čím dál blbější.“

Takže pravidlo číslo jedna:  Berte své děti jako rovnocenné partnery, chovejte se k nim a mluvte s nimi jako se svým nejlepším kamarádem

Nechme naše děti, nechť mají svojí hlavu. Hlavní je, nechat dítě samo rozhodovat. Ať si již od útlého dětství tvoří vlastní názory a učí se rozhodovat samo o sobě. Nenuťte děti k ničemu ani násilím ani sliby a prosbami. Mnohdy se snažíme pod vlídným chováním zamaskovat snahu někoho ovládat a řídit. Používáme slovíčka „prosím“, „děkuji“, „byl bys tak hodný“ a přitom nejde ani tak o projev slušnosti jako o touhu něčeho dosáhnout a když nás dítě nechce poslechnout, tak se naštveme a odměníme ho slovy: „Ty jsi ale zlobivý chlapeček!“

Velké procento nás dospělých neumíme říkat ne. A pak mnohdy děláme věci, které ani dělat nechceme. Jak velký kámen by nám spadl ze srdce, kdybychom se to naučili! Začněte klidně už dneska!

Pravidlo číslo dvě: Nenuťte děti k činům, které samy nechtějí. Ať se naučí říkat NE!

Konkrétně mohu toto demonstrovat na příkladu: Přebaluji Davídka a zapomněla jsem si v poličce plínu. Moc by mi pomohlo, kdyby mi ji Tadeášek podal.

Mohu použít imperativ: „Dones mi plínku!“ …Takhle se k sobě ale kamarádi opravdu nechovají! Komu by se chtělo plnit něčí rozkazy!!!

Nebo mohu na to jít mile: „Prosím Tě, Tadeášku, dones mi plínku, budeš moc hodný chlapeček!“ … Už to zní sice lépe, ale přesto to trošku zavání snahou ovládat… implicitně mu říkám, že pokud ji nedonese, tak teda rozhodně není hodný chlapeček!

A nebo mohu jen konstatovat: „Zapomněla jsem si vzít plínku. Jsou támhle na polici.“ A teď je na něm, zda se rozhodne mi pomoci a plínku podá, za což je nejlépe poděkovat. A nebo se rozhodne, že si bude dál hrát a plínku mi nepřinese. Já budu jeho volbu respektovat a podám si ji sama a mohu být naštvaná jen a jen na sebe, že jsem si ji nevzala rovnou. Ale budete se divit, on mi ji v pětadevadesáti procentech případů přinese.

Pravidlo číslo tři: Nechejte je rozhodovat se o sobě samém

Můžete začít s naprostými banalitami typu – oblečeš si dneska to červené tričko s proužky nebo to žluté s obrázkem? Dáš si ke svačině makový koláč nebo tvarohovou buchtu? Děti si budou připadat velmi důležitě, že mohou samy rozhodovat. Posílí to jejich sebedůvěru.

U závažnějších typů rozhodování, je určitě na místě pohovořit o důsledcích daných činů a jednání. Malé děti ještě nejsou schopny, uvědomit si samy všechny důsledky. Proto když volí mezi variantami, tak je třeba pořádně rozebrat, co se může v jakém případě stát.

Pravidlo číslo čtyři: Nenuťte děti, aby půjčovaly své hračky

Představte si, že dostanete od svého muže novou značkovou kabelku, jste z toho celá pryč, těšíte se, jak se budete chlubit kamarádkám a když jedna zrovna přijde na návštěvu, tak Vám manžel řekne: „Půjč tu kabelku Věře, máš jich ve skříni plno! No, nebuď lakomá, jen jí ji půjč. Ona Ti ji zase za týden vrátí!“ (Pánové si tam mohou dosadit místo kabelky třeba poslední model luxusního vozu). No, tak jak by se Vám to líbilo dámy a pánové?! Asi moc ne, že?! A tohle přesně děláme každý den a pořád dokola! Pro naše děti může mít i bábovička na písek stejnou hodnotu jako pro nás značková kabelka či značkový vůz. Nechejme je, aby si samy rozhodly, komu a zda vůbec chtějí něco půjčit. Jsou to sice hračky, které jste Vy koupili, ale jsou jejich a Vy nemáte žádné právo je půjčovat nikomu jinému!

Pravidlo číslo pět: Nebojte se pravidel, ale stanovujte je společně

Občas se setkávám, především u starší generace, s nedůvěrou v můj způsob výchovy. Argumentují mi slovy, že je to takový ten americký styl, kdy si děti mohou dělat, co se jim zlíbí. Tak to tedy u nás rozhodně neplatí. Důležité ale je, abychom vytvářeli taková pravidla, která vyhovují nám všem. Takže, když se mi něco nelíbí, tak to Tadeáškovi striktně nezakážu či nepřikážu, ale snažíme se spolu dobrat nějakého řešení dané situace.  Důležité totiž je, aby děti braly pravidla za své. To, zda je naše výchova úspěšná, nepoznáme z toho, jak se naše dítě chová v naší společnosti, ale dle toho, jak se chová, když tam nejsme. „Jupííí, máma tu není, můžeme dělat bugr!!!“ Tak tohle asi není to, po čem toužíme. Tady bych chtěla poznamenat, že je důležitá důslednost a též kompatibilnost s druhým rodičem, což bohužel může někdy váznout. Ale to je právě to, že tím, jak vychováváme, učíme se vlastně i my sami a všechna zde popsaná pravidla můžeme aplikovat i ve vztahu k našemu partnerovi. Třeba to našim vztahům prospěje.

Pravidlo číslo šest: Vyvarujte se imperativů

Cožpak svým kamarádům dáváte příkazy? Asi by se Vám samotným nelíbilo, kdyby s Vámi oni takto jednali.

Tady k tomu bodu se dá vztáhnout výše uvedený příklad, kdy jsem si zapomněla vzít na přebalování plínku, tak si ho kdyžtak znovu připomeňte.

Pravidlo číslo sedm: Tresty NE a pochvaly s rozvahou

Nevím, zda vůbec mluvit o trestech, já je prakticky nepoužívám, protože není třeba. Za tři a půl roku se mi dvakrát stalo, že jsem Tadeáška lehce plácla přes prdel. Následně jsem se mu omluvila. Nebylo to správné, problém nebyl v něm, ale v mém rozpoložení v ten daný okamžik.

Možná jen ještě krátká příhoda, které jsem byla nedávno svědkem. Sedím si v obýváku a slyším z ulice strašný povyk. Mkrnu z balkonu a vidím, jak otec zkopal svého asi šestiletého chlapce. Začnu na něho řvát jako šílená, ať toho okamžitě nechá! Začnou rychlým krokem odcházet pryč, ale ještě mi stihne pán a jeho žena sprostě vynadat, ať si hledím svého. Je mi z toho špatně ještě teď. Ale i takové věci se dějí kolem nás v jednadvacátém století.

A co se pochval týče, nemám ráda, když mým dětem někdo říká: „Ty jsi ale šikovný chlapeček!“ nebo „Ty jsi ale hodný chlapeček!“ Tím ovšem neříkám, že bychom neměli naše děti chválit. Ale ne tímto způsobem. Pochvala by se měla vázat vždy k danému činu, nikoli osobě. Takže lépe je říct: „Moc hezky sis uklidil pokojíček!“ nebo „Tento obrázek se ti obzvlášť povedl!“

Pravidlo číslo osm: Nebraňte dětem v emocích

Kladné emoce jako je dětský smích nás těší. Přijdou-li ovšem na řadu emoce negativní jako je třeba vztekání a pláč, často se snažíme naše děti umlčet. Nedělejte to, emoce musí ven! Nechceme přeci, aby srdce našich dětí bylo zaneseno bahnem křivd a smutku. Stejně tak jako necháváte své děti smát se, nechejte své děti plakat, potřebují-li to. Takže žádná slova: „Hlavně nebreč!“, „Prosím Tě, neplakej!“ (Pozn.: na téma dětský pláč jsem napsala samostatný článek - „Mami, jdu se vyplakat!“, aneb jak si poradit s dětským pláčem)

Pravidlo číslo devět: Neřešte, co si o Vás lidi myslí

Mnohdy, my rodiče, podléháme okolí. Třeba když naše dítě začne dělat v obchodě scénu, tak se ohlížíme a nejraději bychom se hanbou propadli. Cítíme se jako špatní rodiče, kteří neumějí své dítě vychovat a tak mu hnedka jednu švihneme, abychom ukázali, že máme výchovu pevně v rukách. Obrátíme se tak proti našemu milovanému dítěti, abychom se zavděčili cizím lidem! Jak nám má pak naše dítě důvěřovat, když jsme ho takto zradili. Pamatujte: „Vaše dítě je tím nejdůležitějším na světě!“

Pravidlo číslo deset: Naučte se omluvit se Vašemu dítěti

Naše dítě je přeci náš kamarád! Ale my jsme taky jenom lidé a děláme chyby, ale těmi se člověk přeci učí. Není však nic snadnějšího, než se omluvit. Takže, když vám někdy ujede ruka, nebo zvýšíte-li hlas, omluvte se a vysvětlete své pocity, které jste měli a máte. Když se děti v kolektivu poperou, nutíme je, aby se druhému dítěti omluvily, a přitom nám mnohdy naše ego nedovolí udělat totéž.

Pravidlo číslo jedenáct: Učte příkladem

Jakákoli slova jsou zbytečná, budete-li se chovat jinak, než kážete.

Jak jsem na začátku mluvila o zažitých vzorcích, které si nosíme roky v sobě a ve svém podvědomí, protože jsme se to naučili od svých rodičů a oni zase od svých rodičů… Pokud se nám ty vzorce nelíbí, vygumujme je a nahraďme je vzorci novými, plnými úcty, tolerance a respektu. Tak jak se budeme chovat my, budou se chovat i naše děti. Není to o tom být dokonalý, dokonalost přeci neexistuje! Existuje ovšem láska!

Aproto,

Pravidlo číslo dvanáct: Objímejte své děti a říkejte jim, jak je milujte

Všimli jste si, že se se svými rodiči velmi zřídka objímáme a už vůbec si neříkáme, že se máme rádi. Možná tak o narozeninách a Vánocích se rychle obejmeme, někdy i letmá pusa na přivítání a rozloučení, ale nic víc. Jako bychom cítili takový stud a trapnost, že by tomu mělo být jinak. Vždyť to přece víme, že se máme rádi, tak nač to říkat. A přitom bychom to třeba občas rádi slyšeli.

Objímejte své děti kdykoli je to možné, pokud o to stojí. Můj Tadeášek není právě mazlivé dítě. Samozřejmě ho nenutím, nechám na něm, aby se rozhodl, kdy potřebuje mou blízkost. I kdyby třeba jen ve chvíli, kdy si čteme společně knížku a jsme na sebe namáčknuti na posteli. Zato ale vyžaduje, abych mu každý den říkala, jak moc ho miluju. Říkejte tedy svým dětem, jak moc jsou pro Vás důležité a to nejen tehdy, když jsou hodné, ale i když mají špatnou náladičku. Uvidíte, jak budou šťastné.

Řeknu Vám, výchova je někdy fuška. A jak říkával náš tělocvikář, je to dál, zato horší cesta. V tomto případě je to dál a cesta je to zdánlivě složitá, ale na jejím konci čeká zdravě sebevědomý člověk plný radosti ze života a to stojí za to!