Kuba aneb křížem krážem stopem po ostrově svobody(12.11-26.11.2009)

Cesta na Kubu byla tak trochu neplánovaná a spíš náhodná akce. Cena letenek se stále pohybovala dost vysoko a my nebyli ochotni za ně zaplatit 30 tisíc. Jednoho dne jsem se jen tak ze zvědavosti podívala na internet a najednou mi tam vyskočily letenky na 13 tisíc. Neváhala jsem a ihned je bukla – odlet za měsíc.  

MY na KuběMY

Půjčila jsem si průvodce Rough Gide, ale vůbec nebyl čas ho číst, tak jsme si řekli, že to necháme osudu a naši cestu nebudeme příliš detailně plánovat. Sešla jsem se ale s několika kamarádkami, které tam byly, abych z nich nějaké základní informace vytáhla.

Před odletem jsme již měli přes internet rezervované ubytování v Havaně na první noc u Češky Heleny Rodriguezové a také jsme měli koupené jízdenky na turistický autobus Viasul do druhého největšího města Santiago de Cuba, které leží na druhé straně Kuby. Plánovali jsme si, že od tamtud se pak budeme pomalu stopem vracet zpět a obdivovat krásy tohoto ostrova. No zas tak pomalu NE, máme na to jen čtrnáct dní a vzhledem k tomu, že Kuba má ca1200 kmna délku a200 kmna šířku, tak vlastně máme co dělat.

Protože jsme do Havany přiletěli ve večerních hodinách, domluvili jsme se, že nás na letišti vyzvedne Heleny dcera a zaveze nás do casa particulares (více o ubytování samostatná kapitola na konci cestopisu s názvem UBYTOVÁNÍ) své matky. Těm, co přiletí během dne a nejsou bačkory, tak doporučuji dostat se do centra městským busem, Bude Vás to stát ca 5 pesos oproti 20-30 CUC (více o měnách na Kubě ke konci cestopisu v TIPY), které dáte za taxíka. Ale bude to samozřejmě pomalejší a méně pohodlné. Přímý bus do centra asi nejezdí, takže se budete muset spolehnout na rady místních, kteří jsou v tomto ohledu velice vstřícní a nápomocní.

Casa paní Heleny není úplně v centru, ale je blízko autobusáku společnosti Viasul a hlavně, jak jsem již řekla, paní je Češka, která žije do roku 1962 na Kubě se svým kubánským manželem Ceasarem. Bylo velice příjemné dostat pár rad pro začátek, tipů, co navštívit a vidět, také jsme si u ní nechali nějaké věci, s kterými jsme se nechtěli tahat a též finanční rezervu pro každý případ. Také to bylo jedno z mála míst, kde jsme nemuseli mluvit španělsky.

První den jsme zavítali do centra Havany, měli jsme na to celý den, neboť autobus do Santiaga odjížděl až v jedenáct večer. Určitě stojí za to, projít si Havanu pěšky. Ani nemá příliš smysl plánovat si, co všechno chcete vidět, ono dříve či později se určitě ocitnete u nevětší chlouby – kapitolu, jehož kopule je vidět z dálky ze všech stran. Nejzajímavější je však bezcílně se brouzdat ve čtvrtích Vedado, Central Havana a Havana Vieja, pozorovat život Kubánců, který se z velké části odehrává přímo na ulici. Pěkná je též promenáda Malecon, odkud je výhled na pevnost El Morro. Muzeum jsme žádné nenavštívili, spíš nás fascinovala ulice. Kubánci se tam setkávají, hrají domino či šachy, popíjí rum, tančí salsu či jen tak klábosí. Prostě žijí spolu.

Havana je plná nádherných domů z dob koloniálních, velká část z nich je však dost poničená, možná ale právě proto vytváří ojedinělou atmosféru. Část Havana Vieja, která je na seznamu Unesco, se již pomaličku začíná rekonstruovat a je to turisticky velmi atraktivní lokalita. Chcete-li vidět nejen pozlátko, zavítejte hlavně do čtvrti Central Havana.

Den v Havaně nám dal celkem zabrat, takže jsme pak většinu času v buse cestou do Santiaga prospali (cesta trvala 16 hodin). V cíli nás hned u terminálu odchytil cyklorikšák, chvíli jsme odolávali, ale nakonec podlehli a nechali se odvézt do centra – dobře jsme udělali, neboť to bylo celkem daleko, ač se to dle mapy v průvodci nezdálo. Pomohl nám též najít casu.

Po zabydlení jsme vyrazili do města. Santiago je daleko kompaktnější než Havana a tím, že je menší, na mne působilo tak nějak příjemněji. Moc dlouho jsme se tu ale neohřáli, již druhý den jsme pádili směrem Sierra Maestra – nejvyšší kubánské pohoří. Nějak jsme si neuvědomovali, že je neděle a tudíž budou problémy s dopravou. Problémy s dopravou jsou na Kubě vlastně na denním pořádku, jen v neděli jsou ještě několikrát horší (více o dopravě v samostatné kapitole na konci s názvem DOPRAVA)

Po celém dni na cestě, hodinách čekání, ca 100 ujetých kilometrech různými dopravními prostředky, se nám podařilo přiblížit se k horám, a sice do městečka Bartolome Maso.

Ubytovali jsme se v takovém horském hotelu za 18 CUC a těšili se na další den. Od horské základny v Santo Domingo, odkud se vychází na nejvyšší horu Pico Turquino, jsme byli vzdáleni pouhých15 km. V ten večer jsme si ještě neuvědomovali, že není15 kmjako15 km.

Ač jsme si ráno přivstali, do Santo Domingo se nám podařilo dostat až po desáté a to opravdu jen velkou náhodou. Je to velmi odlehlé místo, kam v podstatě příliš aut nejezdí, silnice mají sklon snad 45 stupňů a pravděpodobně se sem vydávají jen ti, co bezpodmínečně musí, nebo blázniví turisté toužící po dobrodružství.

V kanceláři národního parku nám řekli, že není možné jít bez průvodce a že místo očekávaných 10 CUC (jak stálo v průvodci) je vstupné 45 CUC na osobu a zároveň, že není možné absolvovat výstup a sestup během jednoho dne.

Cena se nám zdála fakt přemrštěná, po snaze ukecávat a po delším váhání, jsme kývli. To nám ale řekli, že dnes už je stejně na výstup pozdě, že až zítra ráno v sedm. To nás dorazilo, řekla bych, že v tu chvíli přímo nasralo! Krom toho ubytko tam stálo téměř 40 CUC, takže když jsme si spočítali, kolik by nás to stálo peněz a také času, tak se nám do toho nechtělo. Krom toho nás dost děsilo, jak se dostaneme zpět do civilizace!!! „Spásu“ pro nás představoval autobus němčourů, kteří se právě vraceli z výstupu a chystali se odjet z těchto končin. Řekli jsme si: „Teď nebo nikdy!“ a nacpali jsme se k nim do busu. Vyšlo nás to nehorázných 40 CUC, ale v tu chvíli nebyla odvaha dlouho smlouvat. Tak moc jsme chtěli být pryč z těchto kopců, tak moc jsme se báli, že když jim ty prachy nedáme, tak nás tam nechají. Dnes s odstupem času bych řekla, že to byla nejvypjatější situace celé dovolené. Hlavně mi bylo líto, že nevystoupíme na nejvyšší bod Kuby.

Ale co, jede se dál. Vysadili nás v Las Tunas, kde jsme se rozhodli, že si pojedeme spravit náladu na pláž Santa Lucia. Dorazili jsme tam v noci a vybalili si spacáky kousek od pláže. Vůbec jsme se nevyspali, neboť bylo strašné horko a hlavně komáři dělali jak blázni. Ráno jsme měli každý asi 100 štípanců.

Jen jsme se stihli smočit v azurovém moři, začalo pršet. Už jsme měli pocit, že se nám smůla přilepila na paty, ale už jsme se tomu museli smát. Sbalili jsme věci a stopovali do Trinidadu. Autobusáci a řidiči nás ždímali, jak se jen dalo. Vzhledem k tomu, že nás tlačil čas, tak jsme se částečně nechali. Jen, abychom už byli v Trinidadu vzdáleném ca400 km. Ještě ten den se nám podařilo tam dostat.

Po několika dnech útrap jsme se rozhodli, udělat si pár dní voraz. Ještě, že jsme si k tomu vybrali právě Trinidad. Je to skutečně krásné místo s ještě krásnějším okolím.

První den jsme si půjčili kola a vydali se na12 kmvzdálenou Play Ancon, kde jsme se celý den slunili a koupali. Večer jsme pak brouzdali uličkami města a navštívili též vyhlášený venkovní bar Casa della Musica, kde jsme si načisto vyzkoušeli to, co jsme se naučili v kursech salsy absolvovaných v Praze.

Další den jsme si půjčili skútr a vyrazili do hor. Místní nás varovali, že nás ten skútra oba do kopců pohoří Sierra del Escambray, do19 kmvzdáleného městečka Topes de Collantes, oba nevyveze. Měli pravdu! Nechtěli jsme však přijít o výlet k vodopádu, tak jsme se rozdělili, já jela na skútru a Tom vedle mne běžel, no spíš běžel za mnou. Nakonec ho napadlo něco si stopnout, tak jsme se pak setkali u brány do parku a poté sestoupili k vodopádu Salto del Caburní. Když jsme se nabažili pohledu na něj a osvěžili se koupáním v jezírku, vydrápali jsme se zpět nahou a v kiosku si dali zaslouženou limču. Cestou zpět do města jsme využili naše nové české kamarády Janu a Aleše a Tom se s nimi svezl. Den ještě nekončil, tak jsme všichni společně zajeli na pláž, vykoupat se a zašnorchlovat si. Jana s Alešem projížděli Kubu pronajatým autem z druhé strany než my, takže jsme si vzájemně vyměnili tipy.

Z Trinidadu jsme se další den busem Viasul přemístili k Zátoce sviní do Playa Giron a strávili tam noc a den. Zdejší pláž nepaří k těm nej, ale bylo příjemné se tu plácnout. Playa Giron je pro Kubáce velmi populární místo, které v jejich historii sehrálo významnou úlohu. Kubánští emigranti vycvičení CIA se tu pokusili v roce 1961 vylodit a svrhnout Castrův režim. Během dvaasedmdesátihodinového boje byli poraženi.

Konala se tu právě nějaká slavnost, tak jsme viděli, jak se Kubánci dokáží bavit – točené pivo za 3 pesos teklo proudem, ale pít se moc nedalo; děti blbly na podomácky vyrobených kolotočích a houpačkách, hudba hrála na plné pecky, tančila se salsa, prostě Kuba.  

K večeru jsme se pak stopem přesunuli k dálnici směrem na Havanu. Vzhledem k tomu, že byla tma, nepokračovali jsme dál, ale našli si ubytko v nedalekém městečku Jaguey Grande. Tak trochu jsem tu chtěla zůstat záměrně, neboť v průvodci bylo popsáno jedno nedaleké místo, které stojí za to navštívit, a sice řeku Rio Hatiguanico na Penisula Zappata, přičemž projížďka ve člunu po ní prý patří mezi velké zážitky. Povídali jsme o tom paní v case a ona zavolala nějakému známému, který tam prý dělá průvodce, že nás ráno nabere. Tak se stalo. Ač to opravdu pěkný zážitek byl, nestálo to za 24 CUC na osobu, o které nás skásl. Dala bych za to tak polovinu.

Dalším a posledním významným místem, na které jsme směřovali, byla provincie Pinar del Rio, konkrétně údolí Viňales. Museli jsme to vzít přes Havanu, ale během jednoho dne jsme tam byli. Měli jsme několik kontaktů na ubytování, ale nebyla možnost je využít, neboť se již na autobusáku na nás sesypali nabízeči. I když mi tento způsob nebyl sympatický, přinesl ovoce v podobě nízké ceny. A nakonec musím říci, že to i stálo za to. Stejně tak jako celé toto místo, které bylo pro mne skutečným vrcholem. Jde o zelené údolí obklopené skálami, které nazývají mogoty. Na jedné z nich je namalovaný známý hybrid Mural dela Prehistria, na který jsme se ani nebyli podívat. Určo tam jsou zajímavější věci, jako třeba Cueva del Indio, která je vzdálená asi5 kmod vesnice. Dá se tam jet turistickým autobusem za 5 CUC, který vás během tří hodin doveze na všechny atrakce ve Viňales. Vzhledem k tomu, že jsme měli dostatek čau, zvolili jsme romantickou procházku. Těm, co nespěchají, ji doporučuji. Toto místo je dost jiné, než ostatní části Kuby. Ač jde o turisticky hojně navštěvovanou oblast, nepůsobí tak komerčním dojmem. Řekla bych, že si zachovává takový skromný venkovský výraz.

Další den jsme si zaplatili výlet s Havanatour na60 kmvzdálenou pláž na ostrově Cayo Jutías. Udělali jsme tu nejskvělejší věc, protože tato pláž byla skutečná pohádka – bílý jemný písek, pozvolný vstup do vody, azurová modř klidného moře a hlavně – téměř žádní turisti!

Poslední den před odletem jsme strávili opět v Havaně. Zašli jsme na exkursi do nejstarší a nejznámější továrny na doutníky. Ač bylo vstupné 10 CUC, určitě to stálo za tu podívanou. Krom toho jsme brouzdali městem a navštívili místa známá či námi dosud neobjevená. Uvědomila jsem si, že není možné říci, že jsem byla na Kubě, pokud budu jen v Havaně a zároveň není možné říci, že jsem byla na Kubě, pokud Havanu minu. Je to velice magické místo s ojedinělou atmoškou. Už se moc těším, až si zase pustím oblíbený film Havana Blues který byl vlastně hlavním impulsem, jet sem.

Cestou na letiště jsme se rozhodli naposledy zažít kubánský adrenalin a místo taxi jsme se tam vydali městskou dopravou. Přesedali jsme asi čtyřikrát, trvalo to tak o hoďku déle, ale místo 20 CUC to stálo asi 2 pesos. Byl to poslední zážitek, kvůli kterým jsme sem jeli…

Ubytování

Nejběžnějším způsobem ubytování je tzv. casa particulares. Spočívá v tom, že místní mají ve svém domě 1-2 místnosti pro turisty. Ty mají obvykle své vlastní sociální zařízení, někdy jde o apartmány s kuchyní, jídelnou a terasou. Ceny se pohybují 10-30 CUC/noc bez snídaně/2 osoby. Sehnat casu není problém. V turistických oblastech je jedna vedle druhé.

Spát pod širákem je oficiálně na Kubě zakázáno, ale dá se tak spát. Jen je lépe být nenápadný a třeba k večeru zajet autem někam do pole nebo kousek od pláže. Nevím, co by se stalo, kdyby vás chytla policie, ale také jsme tímto způsobem jednou spali.

Stravování

Je možné chodit do restaurací, ale asi to bude dost drahé. Další možností je nechat si něco připravit od domácích v case. Běžné je to u snídaně, ale ty bývají všude téměř stejné – vejce, ovoce, chléb a džus, takže mi již po týdnu lezla vejce a papája i ušima. Je asi nejlépe to střídat se stravováním u pouličních stánkařů, kde je možné zakoupit párek v rohlíku, pizzu, obloženou housku. A hlavně u stánkařů nakupujete za 1-10 pesos, kdežto snídaně v case vás vyjde na 2-5 CUC, za večeři pak dáte 5-10CUC, což je docela drahé v porovnání s kvalitou. Jak říkám, nejlépe je to střídat, aby ta strava byla trochu pestřejší. No a bodly též domácí zásoby – uherák a konzervy s tuňákem.

Ochutnejte určitě čerstvou šťávu z cukrové třtiny Gvarapo a nezapomeňte též zavítat na tržiště s ovocem a zeleninou, ta bývají většinou ukryta mimo turistické lokality, takže se ptejte místňáků.

Vodu jsme pili jen balenou, já ji raději používala i na čištění zubů. Tomáš nikoli a přesto mu nic nebylo. Stejně jsme ale pro jistotu vítali každý další den panákem slivovice.

Doprava

Tak to je fakt kapitola sama pro sebe, je to opravdu zážitek, především co se týče té meziprovinční dopravy. Na Kubě je nedostatek aut a asi i benzínu, takže auta různých značek jsou naplněna k prasknutí pasažéry a stopování je naprosto běžná součást jejich života. Křižovatky a silnice jsou v obležení těch, kteří se chtějí dostat do práce či do školy nebo zpět. Autostop je dokonce oficiální záležitostí. Prý snad existují zákony, které nařizují státním autům zastavovat a brát stopaře. Na to dohlíží tzv. žluťák, kterých je podél cest nespočet.      U něho jsou vždy houfy lidí, kteří mu udají cílovou stanici a on pak za ně stopuje. Tento oficiální autostop je placený v pesos, pro nás jde o zanedbatelné částky v řádech několika korun, ale moc jsme tento způsob nepoužívali, neboť mi nepřišel příliš produktivní. Jezdilo více aut soukromých a ta prý snad nemají povinnost zastavovat. Ale samozřejmě, že i tato auta zastavují a jejich řidiči se snaží zaplatit si cestu. A turisti jsou pro ně lákavá kořist, záleží pak na vás, jak moc pospícháte a jak moc se vám chce smlouvat. Zpočátku to byla legrace, po pár dnech otrava. Stopnout si můžete prakticky cokoli – traktor, náklaďák, osobák, autobus či tzv. kamion, což je náklaďák předělaný na autobus. Určitě je to zajímavý zážitek, ale po pár hodinách na kubánských silnicích máte buď dřevěné nohy, nebo zadek; no a na korbě náklaďáku, který čudí černý dým, za ním vane písek z prašné silnice, není o nic lepší. Každopádně bych do toho šla znovu, neboť cesta je cíl a o to nám šlo. Čekání se počítá na hodiny, takže pokud pospícháte a jde vám jen o to poznat města a místa Kuby, klidně použijte spoje pro turisty, busy Viasul. Taky jsme je občas použili, ale je to suchařina. Pokud tedy máte více času a chcete poznat opravdový život na Kubě, stopujte!

Je možné si půjčit i auto, zkušenosti nemáme, ale nevím, zda se to ve dvou vyplatí. Cena je ca 50 CUC/den. Čím více dní, tím je možné usmlouvat levnější cenu. Díky pronajatému autu se ale asi podíváte i do míst, na která se jinak těžko dostanete, krom toho můžete ušetřit na ubytování tím, že budete spát v autě.

Nakupování

Kdo je pamětník předlistopadových dob, toho se tu a tam zmocní nostalgie při pohledu na fronty na maso, na noviny, na brambory, prostě asi na všechno. Panamerikana jsou obchody, které se podobají našim tuzexům a platit se tam dá jen v CUCech, lze tam sehnat luxusní zboží jako např. mýdlo nebo toaletní papír.

Krom doutníků, rumu či kávy si domů asi nic neodvezete. Kuba trpí nedostatkem všeho – jídlo mají lidé na lístky a vlastně jediné živobytí jim nabízí turistický ruch. To se mnohdy negativně projevuje v tom, že vás věčně někdo otravuje a nabízí služby všeho druhu. Krom toho vás bude věčně chtít někdo „ochcávat“ – falešné doutníky, přemrštěné ceny za stop v turistických lokalitách apod. Lezlo mi to dost na nervy, ale na druhou stranu jsem vždy měla o to větší radost, když jsme alespoň jednou za den potkali někoho příjemného, kdo si chtěl skutečně jen popovídat s cizincem a nic po nás nechtěl, ale spíš nezištně poradil. Prostě turista je pro ně boháč, který má valuty a nezajímá je, že jste chudý baťůžkář z Čech, pro kterého je dovolená na Kubě sakra drahá záležitost.

Na závěr

Obecně bych řekla, že 2/3 obyvatel jsou spokojeni s režimem a dokonce ho hájí. Fidel má u nich velký respekt. Socialismus jim poskytuje jistoty jako je bezplatné zdravotnictví a školství, které mají na relativně dobré úrovni. Podnikání v určitých oborech je dovoleno, ale je vysoce zdaněno. Neodvážím si soudit a posuzovat, ale každopádně jsou šťastní a hrdí a to jim závidím. Jeden týpek nám řekl: „Až Fidel zemře, taky bude na tričkách!“ Tak se nechejme překvapit…

A ještě taková perlička na závěr… Kuba je velmi plodná… dovezli jsme si s sebou doživotní suvenýr – našeho Tadeáška v bříšku;)

Tipy

• Neumíte španělsky, tak tam snad raději ani na vlastní pěst nejezděte
• Chcete to mít co nejlevnější – spěte pod širákem, cestujte autostopem, jezte venku na ulici u stánkařů a na tržišti
• Nevozte si dolary, ale eura – pro dolary je velice nevýhodný směnný kurs
• Víza jsou na počkání na kubánském velvyslanectví v Praze – cena 750,- - platný pas s sebou
• Odletová taxa je 25 CUC
• Mají 2 měny CUC (1 euro = 1,30 CUC), a pesa (1CUC = 24 pesos) => ca 1 CUC = 20 kč
• Doutníky nekupujte na ulici, ale spíš se poptejte domácího v case
• Chcete-li na Pico Turquino, lépe je to ze strany od moře – Las Cuevas, nikoli z Bayama, je to levnější a dá se to zvládnout během jednoho dne, pro stopaře je snadnější se tam dostat
• Vezměte dárečky pro děti (bonbony, klíčenky, samolepky) i dospělé (malé parfémy, vzorky krémů, mýdlo)
• Bez repelentu ani ránu (tady se asi ani sehnat nedá)
• V síti je 110 V, takže adaptér a redukci do zástrčky s sebou
• Teple se oblečte, budete-li cestovat busem Viasul, je tam ca10 stC, takže budete jak v chladicím boxu
• Budete-li stopovat, kupte si v ČR podrobnou mapu Kuby, občas se nám stalo, že jsme se někde ocitli a nevěděli kde (mapa v průvodci nebyla tak podrobná a tady na místě se dá sehnat ztěžka)
• Baterka/čelovka se hodí vždy