Americký sen aneb takové jedny nezapomenutelné prázdniny

Letos tomu už je deset let, kdy jsem se ještě coby studentka vydala díky programu Work and Travel přes Atlantik okusit, jak chutná americká svoboda.

Práci bazénového plavčíka jsem měla předem domluvenou přes agenturu, přes níž jsem též absolvovala ještě v Čechách záchranářský kurz ukončený certifikátem, jenž platil v USA. Do Ameriky jsem se chystala se spolužačkou, kterou jsem znala jen zběžně z několika přednášek, ale jak už to tak bývá, osud svede dohromady lidi, kteří se prostě asi mají potkat a tak jsem se jednoho dne dala s Vlaďkou do řeči a zjistily jsme, že máme podobné plány. Slovo dalo slovo a ještě ten den jsme je začaly realizovat – podepsaly jsme v agentuře první registraci. Poté nás čekala spousta vyřizování – kurz, vízum, letenky...

Nakonec tam kromě Vlaďky letěli náhodně ještě dva známí (Miloš a Michal), tak jsme se v agentuře domluvili, aby nás všechny čtyři dali na stejné místo.

Ale to už se přiblížil datum odletu a hurá za velkou louži a za dobrodružstvím. Doposud jsem byla spíš odpůrce všeho amerického, tak uvidím, až uvidím.

První dny byly docela psycho, práci jsme měli domluvenou ve Washingtonu D.C., ubytovali nás na špinavém předměstí kdesi v Marylandu, kde jsme byli jediní bílí (upozorňuji, že nejsem rasista, jen přibližuji situaci); práce v nedohlednu, asi týden nám v agentuře stále dokola říkali: „Zítra, zítra...“ Abychom neutráceli rezervu peněz, když jsme ani nevěděli, zda budeme vůbec vydělávat, šetřili jsme a zkusili, co to znamená žít za jeden dolar denně – Vlaďka koupila za jeden dolar 10 vajec, já za jeden dolar bochník chleba a Michal za jeden dolar banány a tak několik dní dokola. Miloš byl zatím ještě v Čechách a dorazil později. Po týdnu nám došla tpělivost a tak jsme zalarmovali agenturu v Čechách. Naštěstí byl majitel rozumný a po našem urputném naléhání během několika telefonátů se postaral, abychom byli převezeni jinam. A hned druhý den jsme se dostali z Marylandu do Západní Virginie. Bylo to jako probuzení ze zlého snu. Kromě toho, že jsme se přestěhovali, hned druhý den jsme dostali práci na bazénu. Tomu, abychom pak ještě dostali výplatu ovšem předcházelo papírování na místních úřadech, abychom získali social security number.

Díky tomu, že na to nebyl člověk sám, šlo všechno lépe. Vzájemně jsme si radili, pomáhali a podporovali. Jeden zjistl to, druhý ono a když se to pak dalo dohromady, tak z toho vždycky něco vzešlo.

U naší mateřské agentury jsme dostali práci, ale zbyl ještě čas najít si druhou práci. To ovšem nebylo jen tak, předcházelo tomu vyplnění stohu aplication forms, než se nám vůbec odněkud obtěžovali ozvat. Já jsem nakonec našla druhou práci u jiné agentury též jako plavčík. Během tří měsíců jsem tak měla asi jen pár dní volna, jinak jsem pořád „makala“, dá-li se to tak nazvat. Ve skutečnosti to byla spíš fajn flákárna.

Práce plavčíka spočívala v tom, mít čistý bazén a dohlédnout na to, aby se nikdo pokud možno neutopil. To ale není nemožné. Plno američanů totiž neumí vůbec plavat. Už ten, kdo zvládne čubičku, je borec. No a ten, kdo umí skočit šipku, tak to je přímo superman.

Byla jsem většinou na bazénu pro dva plavčíky, takže to probíhalo hladce a většinu pracovní doby jsem se slunila, plavala a nebo si četla.

Na začátku našeho pobytu jsme si všichni koupili v místním obchoďáku kola a do práce a vlastně všude jsme jezdili na kole. No byla to spíš taková bryčka, která po třech měsích už ani nebrzdila. A nebyli bychom to my čecháčkové, abychom nevyužili možnosti, kolo do devadesáti dní od koupi vrátit.Vzhledem k tomu, že v dané čtvrti nás bydlelo asi 15 Čechů-plavčíků a všichni měli stejný nápad, nestačili se v obchoďáku divit.

D.C. je město plné památek, muzeí a historie. Nevím, jak je tomu dnes, ale před těmi deseti lety byl vstup do všech muzeí, památek, zoologické, botanické zdarma a pokaždé, když jsem měla volný den či dopopledne, tak jsem do centra zajela a objevovala.

Vždycky mě dostane výrok o tom, že Češi jsou tlustí, nevím, co je to za statistiky, ale pravděpodobně tyto statistiky nezahrnují Amíky. Prý téměř nevaří a stravují se často v restauracích a fastfoodech. A je to na nich fakt vidět. A musím říct, že i já jsem po létě tam (a to jsem denně minimálně hodinu plavala a jezdila pár kiláčku na kole) měla objemnější břicho, které jsem pak náslechně asi rok schazovala. Když ale oni mají tak úžasné koblihy!!! A zmrzlinu! Dneska už chápu, jak dokáží během jednoho večera před bednou spořádat celou pixlu. Celkově mi tam přišly porce dvojnásobnější než u nás, ostatně jako vše. Cibule má velikost grepu, grep velikost menšího melounu, kuře vypadá jako krůta. Chleba je kapitolou sama pro sebe – je nasládlý, něco jako u nás vánočka. Namítnete, co je špatného na vánočce?! Zkuste ji jist dnes a denně a třeba ještě se salámem nebo se sýrem. Mléko se prodává v galonových kanystrech a vypadá spíš jako obarvená voda.

Kousek od nás bydleli další Češi-plavčíci, kteří pracovali pod stejnou agenturou. Některé jsme znali již z kurzu z Čech. Bylo tam i několik Rusů. Často jsme se všichni scházeli a pořádali různé mejdany na apartmánech, vždy u někoho jiného. Občas jsme zašli pařit do nočního D.C. A opravdu, chcete-li si dát alkohol, musíte se proukádat nějakým ID.

Apartmány, ve kterých jsme bydleli, nám za úplatu poskytla naše mateřská agentura. Byly vybavené základním nábytkem a také nádobím. Po pár týdnech jsme dokonce našli u popelnic funčkní televizi. Bydlení bylo tedy celkem fajn, až na to, že D.C.je v oblasti s velkou vlhkostí vzduchu a to je ráj pro šváby a ač je člověk čistotný, tak se prostě musí naučit s těmito odpornými zvířátky žít! Když zavoláte deratizační firmu, tak si zhruba na týden ulevíte, ale pak je tam máte zas.

Co se bezpečnosti týče, nikdy jsem se necítila ohrožená a to jsme nebydleli v žádné VIP čtvrti. Bylo to předměstí, kde se mixovaly různé rasy a národnosti, občas mě na kole zastavili policisté a divili se, že se sama nebojím, že to není právě nejbezpečnější čtvrť. Když se mi pak jednou „poštěstilo“, ocitnout se docela kus od bytečku bez kola, bez telefonu a bez peněz, moc možností jsem neměla. Autobusákovi jsem řekla, že bych se potřebovala dosta tam a tam, ale že nemám peníze, mávl rukou a nechal mě nastoupit. V autobuse si mě pak vytipoval jakýsi chlápek, možná to byl i nějaký bezdomovec a říká: „ Zaslechl jsem, že nemáte peníze, rád bych Vám alespon trochu pomohl, není to moc, ale vezměte si to!“ a podal mi jeden dolar. Abych neurazila, s díkem jsem ho přijala. Mám ho pro štěstí. Domů jsem se toho večera dostala v pořádku a ani tehdy jsem neměla strach.

Tři měsíce utekly rychleji než by člověk chtěl, ale zas tak moc to nevadilo, bylo přede mnou další dobrodružství – tři týdny cestování.

Původně jsem plánovala cestování po východě USA. Pak se mi však dostal do ruky nějaký cestopis, kde psali o legendární cestovce, která pořádá už roky mimo jiné autobusové zájezdy napříč USA. Ještě ten den jsem mrkla na jejich webovky a bylo rozhodnutu – poletím do San Franciska a odtamtud se vydám jižní trasou napříš USA do New Yorku. Vlaďka zprvu nevěděla, ale když si to v hlavě dostatečně promyslela, nakonec se taky přidala.

Je těžké zhodnotit Američany jako takové. Kdo je vlastně současný typický Američan? Žije tam vedle sebe tak různorodá směsice lidí pocházejících ze všech koutů světa. Pár zajímavých lidí jsem tam potkala, ale obecně bych asi řekla, že jsou spíš trochu omezení. Česká Republika jim nic neříká, je to pro ně španělská vesnice, ale zeptejte se průměrného Čecha, kde leží třeba Oregon?

Suma sumárum, to byly prima prázniny, kdy jsem poznala jiný kus světa, nové lidi a hlavně zase jinou část svého já. Jak jsem byla zpočátku skeptická ohledně všeho amerického, tak jsem si zas a znovu musela připomenout, že člověk by neměl soudit něco, co nezná, ale zároveň jsem si uvědomila, že s tou svobodou je to trochu jinak - Amerika je vlastně spíš plná zákazů a omezení, Evropa je daleko svobodnější. Ale přeci jen jednu nezapomenutelnou svobodu jsem tam zažila, a to když jsem řídila auto nekonečně dlouhou dálnicí - kolem dokola nikdo a nic, jen já a vítr v mých vlasech...