Busem napříč USA ze San Francisca do New Yorku

Tento cestopis o třítýdenní cestě napříč USA je sice už „starý“ 10 let, přesto věřím, že má stále stejnou platnost, neboť města a místa jsou stále tam, kde byla a mé pocity z nich jsou i po letech stále živé.

Naše dobrodružství začalo na letišti ve Washingtonu D.C., odkud jsme letěly přes Atlantu do San Francisca. Při odbavování našly u Vlaďky v kapse řezák, hned jsme byly podezřelé a tak nás odvedli stranou, ať prý vysypeme příruční zavazadla. U mě dobrý. Poté, co Vlaďka vysypala svůj nabitý batoh (člověk by nevěřil, co se tam všechno vejde od líčidel, přes sušenky, toaleťák, doklady, foťák, peníze až po plavky) vykutálel se z něj navíc ještě slzný plyn…

V Atlantě nás čekal přestup. Chvíli jsme šmejdily po obchodech na letišti a nějak jsme zapomněly hlídat čas, až najednou zaslechneme, jak vyvolávají naše jména a něco ve smyslu, že se fakt čeká už jen na nás…

V letadle vedle nás seděla podobně stará holčina. Zapovídaly jsme se a zjistily, že je to Karin z Rakouska, která má zaplacený naprosto tentýž zájezd u cestovky jako my – cestu autobusem napříč USA ze San Franciska do New Yorku.

To jsme ale už v SF, kde máme zarezervovaná místa v hostelu, který provozuje cestovka, s níž jedeme na zájezd. Poté, co jsme uložily bágly do pokoje, nevedly naše kroky nikam jinam než ke Golden Gate Bridge. Jely jsme busem, neb to není právě v centru města, nýbrž docela daleko za městem. Rozhodně procházka po tomto červeném skvostu stála za to. Strávily jsme tu možná i dvě hodiny focením, procházkou a pozorováním celého SF, které jsme odsud měly jako na dlani. Vál čerstvý vítr, který nás osvěžoval v horkém letním dni.

SF je prý městem mlh. My měly velké štěstí a celé tři dny, které jsme tu strávily, byla obloha naprosto vymetená, bylo jasno a krásných 25 st. Asi i to, že nám počasí přálo, způsobilo, že jsem si tohle město zamilovala! Je přiměřeně velké a má vše, co člověk potřebuje. Jsou tu různé čtvrti a každá má svou tvář a každá nabízí jinou energii. Zpětně mám pocit, že toto město na mne působí nejvíce evropským dojmem, tak asi proto jsem se tu cítila jako doma.

Kromě Golden Gate Bridge stojí jistě za zhlédnutí přístav Pier 39, kde se vyhřívají na sluníčku stovky lvounů a nadšení turisté je pozorují a fotí, lvouni s poklidem pózují. Připravte se ale na slušný smrádek. U tohoto přístavu je skutečně živo, odjíždějí odsud totiž lodě na nedalekou ostrovní věznici Alcatraz, která už neplní svou funkci, ale je další oblíbenou atrakcí pro turisty. Určitě nezapomeňte ochutnat čerstvé mořské plody, které zde pro vás připraví u stánků těsně po vylovení a to za pár kaček, vlastně doláčů.

Zajímavý je též vrchol s Coin Tower. Jak již název napovídá, jde o rozhlednu, nahoru se můžete nechat vyvézt výtahem a shora pozorovat celé SF a okolí.

Ať již v sedmdesátých letech, tak i dnes je SF stále domovem hippíků. Ti tu mají dokonce svou vlastní čtvrť Haight-Ashbury. Chcete-li se tedy vrátit o více jak 40 let zpátky a máte-li rádi bazary a sekáče, zamiřte právě sem, protože tady si přijdete skutečně na své.

No a určitě stojí za zmínku i čínská čtvrť, po New Yorku druhá největší mimo území Číny. Jen tak se tu procházet a pozorovat cvrkot.

Po celém posledním dni v SF a po dobré večeři v hostelu, jsme se nechaly taxíkem odvézt na místo, kde byl přistavený náš autobus, který se pro následující dva týdny stane naším domovem. Po pár nezbytných formalitách jsme vyrazili na cestu.  Usnula jsem docela brzy a spalo se mi jako šípkové růžence. Ráno otevřu oči a člověk si stále připadá jako v pohádce – byli jsme uprostřed Mohavské pouště. Udělali jsme si snídaňový picknik, nikde nikdo, jen skály, kameny a písek a snad právě proto to byl tak vzrušující zážitek.

Pomaličku jsme se začali vzájemně seznamovat se spolucestujícími. Byli to všechno, až na dva Američany, cizinci, převážně Evropani. Jedna holčina byla z J.A.R.  a asi dvě Australanky a jedna Číňanka. Všichni jsme byli podobného věku s věkovým průměrem 25 let. Vymykali se jen dva pasažéři – asi šedesátiletá Švýcarka a asi podobně starý Američan. Kromě mě a Vlaďky jela ještě jedna Češka – Iveta, která dokonce pochází nedaleko mého rodiště.

Po snídani jsme jeli dál autobusem. Jeli jsme nekonečnou krajinou. Čas jsem nesledovala, seděla jsem u okna a nechávala se ovívat horkým, suchým větrem a vnímala jsem obrazy, které se přede mnou otvíraly. Jak byl člověk na začátku cesty, byla jsem natěšená a mé receptory vnímaly vše, co se kde mihlo. Až mne to unavilo a na chvíli jsem usnula. Když jsem se probudila a my byli stále v poušti, najednou se přihnal liják s kroupami. Po pár minutách stála všude voda a liják jak rychle přišel, tak rychle odešel.

V brzkém odpoledni jsme se najednou ocitli v Las Vegas. Dostali jsme rozchod a několik hodin na to, abychom si to tu užili. Byly asi čtyři hodiny odpoledne a my se rozprchli do ulic. Já miluju přírodu, takže jsem byla zprvu neskutečně otrávená a zklamaná šedí a kýčem a představa, že tu budu muset strávit dalších šest hodin, mne děsila. Došly jsme si nejprve s holkami na večeři do čínského bistra, a pak s novou energií vyrazily zpět do ulic. Mezitím se už setmělo a neony nás lákaly ke vstupu do kasina. A já nakonec pochopila, proč lidé pějí ódy na tohle bláznivé město. Prostě ten pocit v tomhle městě nelze popsat, to se musí zažít. Pro mne nejvýstižnějším termínem pro tohle město je – blázinec. Na několika kilometrech čtverečních se během krátké chvíle ocitnete v New Yorku, Paříži, Monte Carlu, V Benátkách, uvidíte zpívající fontánu, hrad hraběte Drákuly a prostě vše, nač si lze jen vzpomenou a asi i mnohem víc. Já osobně mám pro toto město ještě jiné pojmenování – „another world in the world“, svět, který nemá hranice a nikdy nekončí. Bylo fajn to poznat, ale myslím, že nikdy víc.

Další den začal opět velice příjemně. Posnídali jsme v národním parku Grand Canyon, přesněji řečeno u Imperial Point. Poté jsme se přesunuli k Visitor Center a dostali rozchod. Abych pravdu řekla, tak Grand Canyon nenaplnil má očekávání. Ale myslím, že to bylo hlavně z důvodu, že jsme toho nestihli tolik vidět. Právě na toto místo bych si já osobně udělala daleko víc času. Kromě toho, že jsme byli časově limitováni, neměli jsme ani možnost vidět nejznámější jižní pohled. Viděli jsme GC pouze ze severní strany. I tak jsem byla vděčná po tom včerejším marathonu v Las Vegas za možnost pobýt celý den v přírodě a nabít si tak baterky.

Tato cestovka je specifická tím, že jezdí starými autobusy z šedesátých let. Všechna sedadla jdou polohovat tak, že vznikne v celém autobuse jedna velká válenda, pod níž jsou uložená zavazadla. Další místa na spaní jsou zavěšená ze stropu na silných řetězech a spí se na nich vlastně jako na palandě. Suroviny obstarávají řidiči, kteří jsou zároveň i kuchaři a my všichni cestující se zapojujeme při vaření a následném úklidu.

Po výborné večeři, při níž jsme pozorovali magický západ slunce v Grand Canyonu, jsme vyrazili dál na cestu. Den jsme přivítali na okraji Monument Valley. Určitě stálo za to, si přivstat takto brzy a vidět tu rozespalou růžovou kouli, jak vylézá a pomaličku osvítí těch několik skal kolem nás, hotový zázrak přírody.

Po snídani jsme jeli do srdce celého národního parku Monument Valley. U Visitor Center si někteří zaplatili projížďku na koních. Já se koní trochu bojím, tak jsem volila variantu prozkoumat park džípem. Okružní jízda mě přišla na 25 dolarů, ale kdo by při pohledu na tuto nádheru myslel na peníze. Občas prostě zážitky něco stojí, ale jsou k nezaplacení.

Bylo to úchvatné. Tento národní park jsem ani předtím neznala a jak člověk jde do něčeho bez očekávání, je to vždy lepší, než když se těší. To jsem si vlastně mohla ověřit předešlý den v Grand Canyonu. Z Monument Valley jsem byla skutečně nadšená! Bylo to úžasné, ale také vyčerpávající. Řidiči rozhodli, že dnes budeme spát pod širákem. Po výborné večeři jsme si udělali táborák a při zvuku kytary (řidič Bill hrál výborně na kytaru) vypili několik pivek a zazpívali si. Vrcholem dne byla noc pod hvězdami, a že jich tu skutečně bylo vidět spousty. Obloha byla jasná, kolem dokola nikdo a nic, jen my a poušť. I když mi bylo k ránu trochu zima, krásně jsem se vyspala. Stejně tak i probuzení bylo pěkné.

Ten den jsme odjeli k Hovenweep National Monument, což byly vlastně ruiny obydlí původních indiánských obyvatel. Tam jsme si udělali několikahodinovou procházku kolem těchto zřícenin. Bylo zajímavé pozorovat, jak se mění krajina kolem nás. Včera byla okolo nás jen červená hlína a skály, dneska už to jsou kaktusy a flora typická pro Mexiko. Aby ne, z Utahu to je do Nového Mexika kousek. A opravdu, už druhý den, jsme se tam ocitli a vyrazili na průzkum tamního Canyonu The Catwolk. Někteří odvážlivci dokonce vyzkoušeli jím proudící ledovou řeku.

Nové Mexiko a malá městečka, kterými jsme projížděli a zastavovali, se mi moc líbili pro svou přívětivost a klid. Téhož dne jsme večer kolem šesté dorazili do kempu Faywood Hot Springs. Jak již název napovídá, ocitli jsme se na místě horkých pramenů. Po večeři jsme hned zamířili do lázně a celý večer jsme byli naloženi v horké vodě a uvolňovali ztuhlé svaly unavené z autobusu. Po horké koupeli jsem si dala studenou sprchu, a jak krásně se mi pod širákem usínalo pod hvězdnou oblohou v oáze uprostřed hor a plání.

Druhý den jsme povětšinu strávili v buse a až k večer jsme se zastavili u White Sands. Obklopeni bílými dunami jsme uvařili společně večeři a povečeřeli jsme a zároveň obdivovali úchvatný západ slunce. Bylo to skvělé, až na ten písek, který jsme měli následně naprosto všude…

Jo, ještě abych nezapomněla. Ten den nás čekal ještě jeden zážitek – 2 hodiny v nočním texaském El Pasu, které se nachází na samé hranici s Mexikem. Pochopila jsem, co znamená pojem – na divokém západě. Docela se nám během těch dvou hodin zvednul adrenalin. Ale je fajn poznávat i jiné stránky Ameriky, třeba i tuhle špinavou a nebezpečnou. Poprvé jsem v USA poznala, co je to mít strach. Ne že by se tam něco špatného dělo, naopak, na ulici nebyl naprosto nikdo. Výlohy krámků byly buď vymlácené, nebo zadělané dřevěnými prkny, byla tam špína a takové divné šero, jakoby pouliční lampy svítily jen tak napůl. Jen tu a tam prosvištělo ulicemi nějaké auto a mužští pasažéři tak podivně koukali na čtyři osamocené holky. Posléze jsem někde četla, že toto město je tím nejnebezpečnějším městem v USA…

Další den jsme přivítali u řeky Rio Grande. Vykoupali jsme se v ní, ale možná že jsme po koupeli smrděli ještě víc než před ní. Slunce neskutečně pálilo. Jeli jsme silnicí Road 66. Naším dnešním cílem byl kemp v texaské vesničce Terlingua. Zprvu jsme protestovali, protože se nám kemp příliš nezamlouval. Pak jsme raději ve jménu pozitivního naladění vyšly já, Vlaďka, Karin a Iveta na obhlídku okolí. Objevily jsme příjemný obchůdek se suvenýry a hudebními nástroji, poté jsme zašly na ledovou kávu do místní kavárničky a nakonec jsme se kochaly západem slunce u místní řeky.

Po večeři jsme neodolaly otestovat, jak chutná zábava v Texasu. V místní hospůdce, kde náš řidič Bill předváděl své umění na kytaru, jsme strávily úžasný nezapomenutelný večer a stejně tak i následně v kempu nezapomenutelnou noc plnou komárů. Takže kromě zážitků mi zbylo i pár štípanců, ale ty snad brzy zmizí, zatím co, jak doufám, vzpomínky zůstanou.

Je to přesně to, že Amerika má tolik tváří a musím říci, že tato se mi skutečně líbila, poznat lidi, kteří dobrovolně žijí „na konci světa“, téměř bez civilizace, jak jsou usměvaví a v pohodě. Ten jejich optimismus mne nakazí, kdykoli si na chvíle strávené tam vzpomenu.

Dalších pár dní nebylo až tak zajímavých. Stále jsme jeli a jeli, tu a tam zastavili a občerstvili se. Byla jsem z toho trochu znuděná, ale pak jsme konečně zamířili do Louisiany a přišla zastávka v New Orleans. Toto město mne mile překvapilo. První den jsme se pohybovali pouze po francouzské čtvrti, kde na nás dýchla doba dávno minulá, doba kdy tu na plantážích pracovali černošští otroci, kdy bojoval sever proti jihu. Historie tu byla cítit na každém kroku.

Večer a noc jsme strávili na ulici Bourbon spolu s dalšími stovkami lidí, barů a diskoték, striptýzů a navzájem se přehlušující muziky a alkoholu. Muži zde hází z balkónů korále dívkám, která se jim líbí a snaží se tak navázat s nimi kontakt. Bylo to docela zajímavé, ale ani z desetiny se to nedá přirovnat jakékoli noci strávené během našeho putování západem. Prostě se musím smířit s tím, že jsem zpět v uspěchané a křečovité civilizaci.

Tuhle skutečnost jsem si maximálně uvědomila ihned po probuzení. Spali jsme v autobuse na předměstí u benzínové pumpy, a tudíž mne nebudil zpěv ptáků, nýbrž řev a smrad projíždějících kamionů.

Celý další den jsme strávili v New Orleans. Tentokrát už jsme se snažily, aby to bylo trochu poklidnější. Uvědomila jsem si, že zkrátka platí pořekadlo: „Jaké si to uděláš, takové to máš!“ Na snídaní jsme si zašly já, Vlaďka a Iveta do příjemné kavárničky, poté jsme obhlížely suvenýry ve francouzské čtvrti. Ze všech stran se linuly tóny jazzu. Když jsme se unavily kýčem, nabíraly jsme nové síly procházkou podél řeky Mississippi. Odtamtud jsme se vydaly do novější části města zastavěné výškovými budovami, tam jsme se jen tak toulaly ulicemi a tu tam zašly do nějakého obchůdku. Navštívily jsme také park Louise Amstronga. Po dobré večeři jsme si zašly ještě do čajovny a uzavřely jsme tak pohodový den.

Nesmím také zapomenout poznamenat, že New Orleans je kromě jazzu spojen s Voodoo a mysticismem. Na každém rohu jsou obchůdky, které provozují čarodějnice, věštkyně a vědmy, které vykládají z karet a předpoví Vám Vaši budoucnost.

Následující den jsme strávili v dalším z významných amerických měst, ve městě bluesu a rock_and_rollu, rodišti Elvise Presley, v Memphisu, který se vypíná nad řekou Mississippi ve státě Tenessee. Memphis se mi nezdá až tak zajímavé město, přesto den tady strávený byl docela příjemný. Je tu známá Beale Street, která je plná rockandrollových barů a muziky.

Další den jsme naštěstí strávili v přírodě, konkrétně v Great Smoky Mountains, což jsem skutečně, po několika dnech ve městech, náležitě ocenila a užila. Byl to balzám na mou duši. Udělaly jsme si s holkami několikakilometrovou procházku k vodopádu.

Díky tomuto dni jsme nabraly novou sílu na další dny. Hned ten následující nás čekala zastávka v hlavním městě Washington D.C., ve kterém jsem strávila celé léto. Prošla jsem si památky a muzea, která jsem během uplynulých tří měsíců nestihla.

Ráno jsme se probudili v New Yorku, kde končil náš zájezd. Rozloučila jsem se všemi a dál do víru velkoměsta jsme pokračovaly já, Vlaďka a Iveta. Ještě předtím jsme si šly uložit bágly do hostelu, kde jsme měly s Vlaďkou rezervovaná místa a pak už vstříc Manhattanu.

Kromě památek a kultury jsme se čile věnovaly nakupování. Během obcházení obchodů s módou na 5th Avenue a její blízkosti jsme náhodně natrefily na Empire State Building a tak jsme si vystály frontu, abychom se tam podívaly. Výtah nás vyvezl do 86. patra a my mohly obdivovat výhled na celý Manhattan a dál. Socha svobody tyčící se na Liberty Island vypadala jak figurka z Člověče, nezlob se. Večer jsme pak zašly do záře barevných neonů na Time Sqare.

Další den jsme využily o poznání více. Zkrátka jsme si řekly: „Dneska žádné nakupování!“ Celé dopoledne jsme strávily na Liberty Island a Ellis Island u sochy Svobody a v muzeu imigrace.

Jak jsem řekla, jsou to obojí ostrovy, takže je nutné se tam dostat lodí. Vzhledem k tomu, že se mi na lodích dělá špatně, nadopovala jsem se kinedrylem a vzhledem k tomu, že jsem měla pocit, že mi jeden nezabírá, dala jsem si další. Tudíž jsem pak celý den chodila jako v mátohách a mám ho trošku zamlžený.

Docela nás naštvalo to, že jsme neměly možnost dostat se dovnitř sochy Svobody. A to kvůli úplné blbosti. Vstupenky se totiž nedají sehnat na ostrově, kde socha stojí, nýbrž jen na pevnině, odkud vyjíždějí lodě. To jsme si bohužel dopředu nezjistily. Ale říkám si, že tohle fakt může napadnout jen Amíky…

Odpoledne jsme se pak procházely Downtownem, po Brooklyn Bridge, místem, kde kdysi stávala Dvojčata, po Wallstreet.

K večeru jsme zajely metrem do China Town a do italské čtvrti. Byla jsem tak unavená, že jsem po horké sprše usnula jak miminko.

Ráno nás čekal poslední den v New Yorku, dopoledne jsme strávily v Central Parku, který stojí stoprocentně za vidění a to klidně i na celý den.

Z celého New Yorku mám do dneška smíšené pocity. Působil na mne dost anonymním dojmem, kde si každý dělá, co chce a nezajímá se o ostatní a hlavně nechce, aby se ostatní zajímali o něho. Spíš jsem si kladla otázku, jak se tu člověk vůbec může, ač mezi tolika lidmi, seznámit a vůbec najít si partnera. Myslím, že mé pocity byly ale asi také způsobeny tím, že New York byl na konci mého putování. Byla jsem již docela unavená a otupělá. Ještě jsem ani nestihla vstřebat uplynulé zážitky a proto jsem z New Yorku nebyla tak nadšená, jakoby tomu asi bylo ve chvíli, kdy by byl New Yorku na začátku cesty.

Každopádně mohu říci, že čas strávený za velkou louží byly mé nejhezčí prázdniny a to i díky téhle třítýdenní cestě.