Kronika mého rodu - příběh druhý - Happyend se nekoná

Během mého pátrání po předcích, jsem si znovu uvědomila, že člověk nemá soudit, když sám nezná souvislosti. A ač jsou někdy činy lidí neomluvitelné, možná se stanou více pochopitelnými.

svatební foto - Marie a Bohumilneznámý

Pradědečka Bohumila a prababičku Marii jsem znala jen ze staré černobílé svatební fotografie, která ležela zaprášená na půdě a také ze strohého vyprávění mé babičky. Na maminku vzpomínala sice s láskou, ale její vzpomínky na otce byly jen zprostředkované a ne právě nejpěknější. Svou ženu a děti totiž opustil, když se má babička právě narodila. Takže je maminka vychovávala sama i v těžkých dobách druhé světové války. Bohumil byl tedy pro mne ten, který se vykašlal na rodinu a ten co údajně emigroval po válce do Brazílie.

A tak jsem začala pátrat a sestavovat stavebnici z kostek, kdy některé už asi nenaleznu...

Bohumil se narodil dne 8.února  1909 v malebné beskydské vesničce Prostřední Bečva. Zasněžené beskydské kopce, ach to je romantika! Ale život na horách není a nebyla idylka. V roce 1914 vypukla první světová válka a už téhož roku byla vyhlášena úplná mobilizace. Sedmatřicetiletý František, Bohumilův tatínek musel též narukovat a v Korutanech bojovat za rakouskouhersko. Zanechal doma svou manželku Celestínu a jejich čtyři malé děti – Františku, Františka, Rudolfa a Bohumila. Ti živořili, jak se jen dalo a co osud asi chtěl – 9.února 1917 Celestína umírá na zápal plic.  Bylo to přesně den po Bohumilových osmých narozeninách, umírá mu milující maminka a tatínek, kterého si sotva pamatuje, je někde daleko. Pozůstalých dětí se ujímají sousedé. Chalupa a hospodářství pustnou, každý si odnesl, co se dalo a tak když se František po skončení války vrací, nalézá chalupu zpustošenou. Aby svým dětem zajistil zázemí, podruhé se žení (tato žena pravděpodobně též umírá) a tak se již v roce 1928 žení potřetí s paní Františkou, která je o dvacet let mladší než on. Spolu mají pak ještě syna Josefa a dceru Marii. Ale i kdyby byla „náhradní“ matka zlatá, prostě vlastní maminku nahradit nedokáže…

A asi i proto, jsou už v té době s Bohumilem „problémy“. Ve starých dokumentech jsem našla exekuční příkaz týkající se splátky dluhu za potraviny, které měl údajně sedmnáctiletý Bohumil zcizit.

V jedenadvaceti letech dosahuje Bohumil zletilosti. Je období hospodářské krize a v rodné vesnici není práce a tak se vydá do světa. Zakotví ve středních Čechách nedaleko Mladé Boleslavi, kde se stává kočím u jednoho sedláka. Tam si padnou do oka se sloužící Marií, která je o pět let starší než Bohumil. Říká se, že muž se stane dospělým tehdy, když mu zemře maminka. Ovšem přijde-li o maminku v tak útlém věku, jako byl Bohumil, nestane se asi dospělým nikdy a asi i proto si našel ženu, která byla starší než on. Každopádně slovo dalo slovo a v listopadu 1931 je svatba, z níž pochází zmíněná fotografie, o níž jsem již hovořila. Byla to prý krásná svatba, kterou jim vystrojili ti sedláci, u nichž pracovali. Marie si na ni vlastnoručně ušila v ruce svatební šaty. Moc jim to oběma slušelo. Bohumilovi bylo 22 let a Marii 27.

Marie pocházela z chudé rodiny, měla tři sourozence. Už jako velmi mladá začala sloužit u různých sedláků, za ty dlouhé roky si ušetřila pěkné věno. Celý život snila o tom, že by si ráda koupila vlastní domeček. Když jí bylo 26 let, prodělala tuberkulózu. Než se uzdravila, strávila rok v nemocnici a sanatoriu. V té době jí zemřel tatínek. (Její maminka zemřela o pár let později, jednoduše se "uchlastala"). Když se Marie po nemoci znovu vrátila do služby, poznala Bohumila.

Možná to byla láska, možná jen vášeň, každopádně, jak jsem již řekla, ti dva se vzali. V roce 1934 se jim pak narodil první potomek – syn Bohouš. Možná už v té době se otec Bohumil věnoval víc než své rodině, hospodě a cizím ženským. Postupně promrhával Mariino věno, až nezbylo nic. Ani z jejich lásky. Když pak přišel jedné noci „z tahu“ opilý, vynutil si na Marii styk se sekerou v ruce a výhružkou, že pokud mu nebude po vůli, tak ji zabije. A ona se poddala!  Za devět měsíců (zřejmě dříve) se narodila kilová holčička Alena – má babička. Vypadalo to, že ten kilový uzlíček nepřežije, ale Alena byla bojovnice a měla (a stále má i ve svých 78 letech) energie na rozdávání. Jen Bohumil byl stále méně a méně doma, o rodinu nedbal, až nakonec beze slova zmizel. Byla druhá světová válka a Marie se protloukala životem se dvěma dětmi, jak to jen šlo. Po drsné službě na poli u sedláka, měla ještě druhou práci. Bohoušek byl „dítě ulice“ a běhal celý den po vesnici s nudlí u nosu. Malá Alena byla doma položená v neckách a svých výkalech nechaná napospas svému pláči třeba i dvanáct hodin denně. Když měla Marie v práci přestávku, šla rychle děti nakrmit a pak zase zpět do fachy. Jednou přišli za Marií sousedé a začali jí nadávat, jak to nepořádně pečuje o děti, že ji udají a sociálka jí děti vezme, když nechá miminko takhle celý den řvát zavřené. Ona na to smutně odvětila: „Tak udejte, co můžu dělat. Já mám dvě hladové děti a musím je uživit, nemůžu přijít o práci.“ Neudali ji!

Tady odbočím – bude to asi působit komicky, ale každý den, když krmím své děti a vidím s jakou chutí jedí, zalije mne pocit štěstí, že jim mám, co dát k jídlu…

Bylo to už po válce, Marie přišla z pole večer domů a na schodech seděl nějaký muž. Malá desetiletá Alenka se ptala: „Maminko, tady sedí nějaký pán, co je to za pána?!“ „To je Tvůj tatínek!“, odvětila Marie. Ano, byl to Bohumil. Přinesl dětem pytlík bonbónů. Strávil u nich celý večer a přemlouval Marii, aby ho vzala zpátky. Marie ho odmítla. Na jednu stranu si říkám, že asi chápu proč, na druhou stranu pak ale nechápu, proč světila pověšenou jejich starou svatební fotografii až do své smrti…

Marie dřela a dřela, šetřila a šetřila. Dokonce zaplatila svému milovanému synovi Bohouškovi vzdělání na střední škole lesnické. Dcera Alena musela už od patnácti let pracovat. O Bohumilovi neměla Marie žádné zprávy a tak si myslela, že možná zemřel. Proto když pak na přelomu šedesátých a sedmdesátých let chtěla požádat o vdovský důchod, nelenili soudruzi a aby ten vdovský důchod nemuseli vyplácet, vypátrali, že emigroval přes Rakousko, Itálii a odtamtud do Brazílie.

Marie celý život tvrdě pracovala, ale vlastního domečku, se nikdy nedočkala.  Dle starých dopisů, které jsem pročítala, ji od jejího snu dělily 2.000,-, které jí ani syn Bohoušek ani dcera Alenka nepůjčili…Marie zemřela v městské nemocnici na rakovinu jícnu (více méně vyhladověním) ve svých 73 letech. Co se dělo s Bohumilem ví on sám a Bůh.