Tenkrát na východě – zakarpatská Ukrajina

Pominu-li týdenní dovolenou s mamkou u Balatonu pod stanem, čtrnácti denní pobyt na Zlatých píscích v Bulharsku (ještě za totáče) a týdenní letní sportovní kurs v nízkých Tatrách,

...byl mým prvním opravdovým setkáním s východem zájezd s nejmenovanou cestovkou na zakarpatskou Ukrajinu, který jsem absolvovala před dvanácti lety.

Po revoluci, poté, co se otevřely hranice, hrnuly se davy lidí hlavně na západ. Objevovat místa, kam se dlouhé roky nemohlo. Vzpomínám, jak jsme v roce 1992 jeli autobusovým zájezdem do Itálie. Jak jsme byli celí vyplesklí naprosto ze všeho, co jsme viděli.

Jenže čím jsem byla starší, nějak mě to víc a víc táhlo na východ. Ač jsem slyšela lecjaké zkazky o nebezpečnosti východu, rozhodla jsem se, že bych některou nedalekou zemi ráda navštívila. Neměla jsem ovšem odvahu odjet na vlastní pěst a tudíž jsem zvolila zájezd s cestovní kanceláří, která tou dobou ještě nosila plenky. Zakládal ji jeden stejně starý kluk a jezdili s ním hlavně studenti, kteří ocenili především to, že to byla jedna z nejlevnějších cestovek. Totéž bylo tehdy rozhodující i pro mě a tak jsem si vybrala nejlevnější zájezd, který nabízel – 11 dní na zakarpatské Ukrajině.

Jde o poznávací zájezdy, kdy každý spí ve svém stanu a vaří si na svém vařiči své jídlo v ešusu. Takže prostě lowcostový zájezd se vším všudy;) Ovšem dodneška je tento způsob dovolené pro mě tím největším zážitkem a dobrodružstvím.

Už tehdy jsem si uvědomovala, jakou závratnou rychlostí se to u nás všechno mění. Viděla jsem to, že se přibližujeme stále víc a víc západu. Nadnárodní korporace, které sem pronikaly, začaly přetvářet naše města, ulice, domy, lidi, naše životy. Bylo mi jasné, že tato transformace se bude posunovat stále víc a víc na východ a chci-li vidět něco autentického, mám právě nyní jedinečnou a možná jednu z posledních šancí.

Už při projíždění Slovenskem (především východním Slovenskem) jsem byla ohromena, jak to tam vypadá. Když jsme pak projížděli slovensko-ukrajinskou hranicí, vyměňovali jsme si tam v místní směnárně peníze, měla jsem pocit, že jsem snad na jiné planetě. Bez úplatků ukrajinským celníkům v podobě cigaret by to tak hladce nešlo. Naštěstí byl řidič naší staré Karosy v tomto ohledu zkušený.

První zastávkou bylo univerzitní město Užhorod, kde jsme procházeli jen tak ulicemi a obdivovali polorozpadlé dominanty města – hrad, židovskou synagogu. Zaplatili jsme v přepočtu ca 1,50Kč za vstup do místního skanzenu, plného dřevěných stavení, která sem byla dovezena z různých koutů zakarpatské části Ukrajiny.

Další naší zajímavou zastávkou byla polonina Boržava, kde nás autobus ráno vyhodil v bodě A, aby nás poté večer nabral v bodě B. Mezi body A a B bylo nutné zdolat různá převýšení a přejít zmíněnou poloninu Boržava s nejvyšším bodem Velikij Verch 1598 m.n.m. Na zahřátí to byla moc pěkná procházka. Dnes můžu s odstupem času a se zážitky z jiných horských oblastí říci, že poloniny mne učarovaly. Je mi to daleko bližší než horské kamenné masivy, které na mě působí studeným dojmem. Poloniny jsou plné barev a života. Potkáváte tam pastevce se jejich stády ovcí, koz a koní. Tu a tam vás nějaký bača obdaruje čerstvým ovčím sýrem.

Už tam jsme mohli pozorovat, že dřevěné horské domky, které jsme měli tu možnost vidět ve skanzenu v Užhorodě, nejsou jen minulostí, ale i přítomností obyvatel v této oblasti. Udusaná hlína ve staveních místních bačů, není nic neobvyklého.

Tady jsme viděli, co znamená chudoba, ale zároveň jsme mohli vidět, co znamená šťastný život – usměvavé děti prohánějící se bosí vesnicí.

Další den nás čekala procházka v hustém zalesněném Siněvirském národním parku v údolí řeky Terebla. Středem parku je nevelké jezero, nedaleko od něj jsme si dali v jedné kolibě místní specialitu – šašlik na grilu. Byli jsme tak vyhladovělí, že jsme raději neviděli, jak tam kromě dřeva přikládají i plastovými sáčky. I tak jsme si docela pochutnali.

Poté jsme strávili několik dní ve vesničce Koločava známé z románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj Loupežník. Spali jsme v aule místní školy, která měla pouze jeden splachovací záchod pro učitele. Venku pak byly pro děti klasické suché turecké záchody, které jsme používali i my. Celá vesnice byla plná odpadků stejně tak jako tamní řeka - naše jediná možností osobní hygieny.

Těch několik nezapomenutelných dní jsme tam strávili především v místních lesích a kopcích, v místech, kde se téměř před stoletím ukrýval Nikola Šuhaj a jeho druhové. On nebyl jen románová postava, byla to postava skutečná, o čemž svědčí nejen hrob na místním hřbitově, ale i více jak osmdesátiletá dcera Anna, která tou dobou v Koločavě ještě žila.

Večery jsme si zpříjemňovali v místní hospodě popíjením místního piva a klábosením s tamějšími lidmi. Sice neumím ani rusky ani rusínsky, ale vždy jsme se nějak rukama nohama domluvili. Jeden večer jsme se dostali i na místní diskotéku. Hned na první pohled bylo vidět, že tam úplně nezapadáme, i když nejen my jsme byli oblečeni v teplácích.

Den předem jsme si vždy objednávali u místních žen skutečnou delikatesu - napečené masové pirohy, které nám donesly až pod nos do školy. Také jsme si od nich kupovali cibuli, rajčata, papriky, vajíčka, abychom si odpočinuli od sáčkové gulášovky a zpestřili náš jídelníček lečem.

Krámy byly jak vymetené, opravdu dobře byly zásobeny jen alkoholem – pivem a různými pálenkami. Ale nutno podotknout, že ta jejich pálenka, kterou snídají, obědvají i večeří, je opravdu dobrá. Chleba se tam dovážel jen jednou týdně, a už když ho přivezli, mi přišel tvrdý. Doma bych ho asi nepozřela, ale tam prostě jiná možnost nebyla.

Jak jsem říkala, před těmi dvanácti lety byla Koločava turismem téměř netknutá. Kromě pár sólistů sem jezdili ročně tak dva zájezdy českých cestovek a buď stanovali lidi někde v lese, nebo spali během letních prázdnin v místní škole, tak jako my. Dle mých informací z dnešní doby, funguje tam nyní již několik penzionů.

Pokrok člověk nezastaví. Je to smutné, ale na druhou stranu pochopitelné. Je to zřejmě jedna z lidských vlastností - hnát se stále dopředu, naplnit to, co nám zdánlivě chybí... podléhat konzumu, módním trendům a komerci v domnění, že nás to učiní šťastnými. I my jsme si to kdysi mysleli (mnoho z nás stále tomu věří). Neuvědomujeme si, že tím vším spíš něco ztrácíme... sebe sami...

Z kouzelné Koločavy pokračovala naše cesta směrem Černohorský masiv s nejvyšší horou Ukrajiny Hoverlou. Cestou jsme se zastavili v solném dole Solotvina, kam odvážlivci sfárali chatrným výtahem dolů. Já zůstala v bezpečí na zemi. Poté jsme šli všichni společně do nedalekého jezera, kam se dostává spodní slaná voda a údajně léčí. Chvíli jsem se tam koupala, ale poté, co jsem na společných veřejných záchodcích (kde jednotlivé záchody byly rozpříčkovány prkny s deseticentimetrovými mezerami) uzřela pána, který vykonal velkou potřebu a aniž by se utřel, nasadil plavky a hupsnul do vody, přešla mne na další koupání jakákoli chuť.

Obecně toto téma záchodů mi přijde vždy hodně zajímavé. Kdykoli přijedu do cizí země, jsou záchody a hřbitovy místy, která mě fascinují. Věřím tomu, že právě tam může člověk odkrýt něco z mentality národa. A právě tady na zakarpatské Ukrajině si nešlo nevšimnout, že na záchodech jsou na zdech takové divné fleky. Později jsme zjistili, že je to od toho, jak nejsou na záchodcích toaletní papíry, tak po vykonání velké potřeby se utřou prstem, který poté otřou do stěny… když už je stěna moc špinavá, přebarví se opět na bílo a jede se dál ;)

I my jsme jeli dál, tentokráte do městečka Jasiňa, kde jsme spali v nějakém docela dobře vyhlížejícím penzionu. Na druhý den byl plánován dvoudenní přechod Černohorského masivu s výstupem na Hoverlu (2061 m.n.m). Moc jsem se na to těšila, stejně tak i na můj první skutečný bivak v horách. Bohužel byla předpověď počasí špatná, hlásili bouřky a vzhledem k bezpečnosti rozhodli naši průvodci, že místo plánovaného dvoudeňáku zrealizujeme jen jednodenní výstup na Hoverlu.

Nechali jsme se na korbě staré Tatrovky přiblížit do hor. Toto bylo místo, kde jsme potkávali na Ukrajinu nezvykle dost turistů.

Nejsměšnější byl kontrast, kdy nás míjeli Ukrajinci ve svátečních oděvech a Ukrajinky s lodičkami na nohou, kteří si udělali nedělní výlet na nejvyšší horu. A nebylo jich málo. A to nejsměšnější bylo, jak jsme funěli víc než oni.

Už od rána mi nebylo nějak dobře, takže celý výstup byl pro mě tak trochu utrpením. Měla jsem velké křeče v břiše a potřebovala jsem na záchod. Nebylo ovšem pořádně, kam se schovat, protože kleče jsme už dávno přešli a nahoře pod vrcholem je jen hodně nízký porost.

Když jsme k večeru dorazili zpět do penzionu, měla střevní problémy již celá naše skupina. Záhy jsme zjistili, z čeho. V dobré víře jsme v penzionu pili vodu z kohoutku. Zdála se nám sice nechutná, ale přebili jsme to TANGem. No a jak nám bylo nakonec řečeno, tato voda byla užitková a pocházela z městské řeky. Takže úplavice jak blázen. Lezlo to z nás horem spodem, doktor žádný, cpali jsme se endiaronem a immodiem.

Byla před námi poslední noc na Ukrajině a poté cesta autobusem do Čech s plánovanými návštěvami trhu v Chustu a města Mukačeva.

Stany jsme rozbalili na jedné louce u místa, které je Ukrajinci považováno za geografický střed Evropy. Byla to asi nějaká soukromá louka, protože jsme za to platili jednomu pastevci. Myslím, že kdyby věděl, co tu louku čeká, tak by nás tam asi nenechal ani za ten dolar na osobu. K večeru a v noci totiž chytly střevní potíže i ty, kteří doposud úspěšně odolávali. Takže noc byla krutá pro všechny. Někteří stěží stihli vyběhnout ze stanu. Na záchod jsme běhali minimálně co hodinu a bylo nám naprosto jedno, že pár metrů od nás sedí na bobku někdo další. Vlastně tam takhle na bobku sedělo průběžně 40 lidí z celého autobusu a to i několikrát za noc.

Ráno jsme pak viděli tu pohromu – čerstvě pohnojená louka posetá kousky toaletního papíru. Rychlostí blesku jsme spakovali stany a rychle běželi do autobusu, z jehož bezpečí jsme pak pozorovali pastevce, který vedl krávu na tuto louku a rukou zaťatou v pěst na nás gestikuluje.

Vzhledem k tomu, že nám všem bylo mizerně, rozhodli jsme se, že si návštěvu Mukačeva necháme ujít, akorát jsme se chtěli na chvíli zastavit na vyhlášeném trhu v Chustu, abychom utratili poslední hřivny za drobné dárečky pro rodinu a kamarády. Já jsem seděla celá zelená v autobuse. Po chvíli nás tam přepadla jedna stará paní, která viděla autobus s českou značkou a tak celá šťastná přiběhla v zástěře na pokec. Byla to totiž Češka, která tu žila a byla nadšená, že může pohovořit svým rodným jazykem se svými krajany. Bylo to moc milé setkání.

Cestu domů do Čech jsme přežili, už ani nevím, jak, protože se nám zdála neskutečně dlouhá.

Docela mne pak potěšila informace od majitele cestovky, který po vyhodnocování námi vyplněných dotazníků, konstatoval, že právě náš zájezd na Ukrajinu byl tím, který všichni hodnotili pozitivně, a zájezd dopadl paradoxně k problémům, které nás potkaly, nejlépe. Možná, že právě pro ty problémy se tam vytvořila příjemná parta.

Pro mě osobně to bylo první opravdové setkání s východem, který jsem si zamilovala a dneska už vím, že jet přímo sem na zakarpatskou Ukrajinu nebyla náhoda, byl to můj osud. Byl to návrat do míst, kde jsou mé kořeny. Vloni jsem totiž při pátrání po svých předcích zjistila, že jsem ze čtvrtiny Ukrajinka a snad i proto jsem tuto cestu tak nějak podvědomě vnímala hlavně svým srdcem.