Vždy jsem byla dochvilný člověk. Raději o pět minut dřív než o minutu déle. Od té doby, co mám děti, mi čas opravdu příliš do karet nehraje. Nezáleží na tom, zda vstávám o hodinu nebo o dvě hodiny dříve, stejně stále nestíhám...
Člověk by řekl, proč honí matka na mateřské čas?! Sama nevím. Možná si ale až nyní víc a víc uvědomuji, jakými otroky času dnešní společnost je. Upřímně řečeno jsem z toho v permanentním stresu, ačkoli ty situace jsou více méně vtipné.
Tak třeba dnes. Zcela jednoduchý itinerář - ve 12.15-12.30 vyzvednout nejstaršího syna ze školky. Mezi 13. a 14. hod. zajít s tím nejmladším k lékaři na očkování. To je přeci brnkačka. Můj timemanagement byl docela dobrý a to jsem počítala i s rezervou, neboť stávkování prostředního synátora při oblékání je už denním rituálem. Někdy je však třeba počítat i s trochu větší rezervou.
"Ale jo, docela to odsejpá. 11.45 a my jsme připraveni obout se, nastoupit do auta a vyjet." Přesně toto mi prolétlo hlavou, zatímco slyším důvěrně známé zvuky, z nichž je mi jasné, že půlročnímu Adámkovi cosi přistálo v plenkách.
Jdu tedy nálož likvidovat do koupelny. Jednorázové ubrousky mám sbalené na cestu, tak mu chci zadeček umýt ve vaně pod tekoucí vodou. To, že je přepínač špatně nastaven si všimnu až ve chvíli, kdy sprchová hadice začne stříkat do všech světových stran. Ani já jejímu útoku nezůstanu ušetřena, takže jsem během sekundy celá promáčená.
Ale v pohodě, mám ještě asi deset minut na to, abych převlékla Adámka, sebe, obula se, zakšírovala děti v autosedačkách a můžu vyrazit a třeba to i všechno stihnu...
...nakonec jsem to zvládla včas, ale opět bez kýženého klidu s vyplazeným jazykem. Teď mi to přijde legrační, ale v tu chvíli jsem si pěkně zanadávala. Až v autě jsem se zasmála, že tyhle situace snad vyloženě přitahuji.
